Patří minulost k budoucnosti jako taková, anebo až po určité selekci? Tímto problémem se kriticky zabývala řada osobností 20. století. Například známý britský spisovatel a novinář George Orwell vyjádřil v románu „1984“ obavu, že určité části přítomnosti se kvůli selekci minulosti ani nedožijí, natož aby minulost účinně zasáhla do budoucnosti. Bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl naopak vynikl vírou v „milost pozdějšího narození“ jako v určitou exkulpaci poválečné generace. Již tyto příklady ukazují na určitý paradox: čím větší respekt má dnešní pozorovatel před minulostí jako nemanipulovatelným suverénem, tím skeptičtější - viz Orwell - bývá jeho pohled na současníky. Naproti tomu naděje na zpracování minulosti a její přizpůsobení lidským náladám - viz Kohl - nezřídka ústí v historický optimismus. Tyto věci je třeba mít na paměti při pohledu na diskuse o podobě a významu historických pomníků, jako je plánovaný ústřední památník obětem holocaustu v Berlíně. Toto téma není nové, ale v rámci nové vládní garnitury a právě vznikající „berlínské republiky“ s sebou přináší nové aspekty.
Pauza v roce 1995
Argumentace, která záměr zřídit památník již od roku 1988 provázela, dlouho vyzdvihovala především respekt před historií a přetěžkým břemenem, které si německá společnost v podobě nacistické diktatury kolektivně naložila před více než půlstoletím. Zločiny nacismu nesměly a nesmějí být zapomenuty. V tomto duchu se vyjadřovala iniciátorka občanské…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
