„První dny tady byly dost strašný. Na chodbách baráku i všude kolem bordel, na to nejsme přece jen zvyklí.“ Hlas paní Jarmily Erošové přesto nezní v telefonním sluchátku veřejného automatu na chodbě uprchlické ubytovny v Saint Éttiene poblíž Lyonu nijak zvlášť depresivně. Spolu s manželem Oskarem a dvěma malými dcerami jsou totiž přesvědčeni, že jejich cíl - navždy opustit Českou republiku a najít si lepší místo pro život - je zase o něco blíž. A i kdyby to nevyšlo ve Francii, jsou ještě nedávní obyvatelé pár metrů čtverečních kousek od záchodků přístavního terminálu v severofrancouzském Calais (viz Respekt č. 46/97) odhodláni zkusit své štěstí za mořem. Události několika posledních týdnů v Česku dávají novodobým českým emigrantům v jejich zásadním životním rozhodnutí jen za pravdu.
Naděje umírá poslední
Šest set kilometrů dlouhou trasu z Calais směrem na jih do St. Éttiene absolvovala rodina ze severočeských Novosedlic s podporou charitativních organizací na konci ledna. S měsíční podporou čtyři a půl tisíce franků pro celou rodinu teď Oskar Eroš (32) čeká spolu s dalšími zájemci o francouzský azyl z celého světa na verdikt místních úřadů. Pokud bude jejich žádost v prvním kole zamítnuta (s čímž pan Eroš počítá), mohou se uprchlíci ještě obrátit na soud. „Určitě to uděláme,“ říká Oskar Eroš. Náhlá šance dostat se do uprchlického střediska překazila Oskarovi jeho…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
