Pokud by živitel rodiny neměl alespoň v hrubých obrysech představu, jak bude vydělávat v příštích řekněme dvou letech, byl by to vážný důvod k zamyšlení. Problémy musí tušit i zaměstnanci velkého podniku, který nemá plán rozvoje na příštích pět let. Sotva se ale mohou cítit víc nejistě než občané země, kde se horizont správy veřejných záležitostí pohybuje od červnových voleb k listopadovým a od listopadových k jarním sjezdům politických stran. Co bude po sjezdech, nikdo netuší. To je popis současné situace v Česku. Politika se u nás čím dál víc proměňuje v jakousi metodiku mocenských bitev, neustále aktualizovaný bedekr „kdo, kde, s kým a za kolik“. O takových maličkostech, jako je nutná reforma penzijního, bankovního, vzdělávacího či zdravotního systému, naši politici mluví - a zřejmě i přemýšlejí - jen neradi a mlhavě. Stejně tak beznadějná je i snaha vypáčit z nich názor, jak by se podle nich měly za deset let likvidovat odpady nebo jak bude fungovat dopravní systém.Příčinou je krize politických stran. Jejich předsedové kdysi v boji s „Hradem“ prosadili a dnes stále opakují, že rozhodovat o osudu země musí právě partaje přes své vyzkoušené a vůli voličů briskně plnící reprezentanty. Není to špatná představa: kdyby o přední místa usilovalo několik rozumných správců, kteří mají plno dobrých nápadů, země by jistě zamířila vstříc prosperitě. Bohužel, skvělé myšlenky se zmenšily na hesla o „nové politice“, „jiném myšlení“, „hře podle pravidel“ či "společnosti přátelské ke…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
