Obraz české minulosti je dnes v obecném povědomí podivně rozkolísaný. Většině občanů utkvěly v paměti poznatky získané ze socialistických učebnic, v nichž byly pravdy i lži přetřeny jednotným ideologickým nátěrem, takže je dodnes rozlišujeme jen s obtížemi. Falešné mýty však do českých dějin nevstoupily teprve s komunisty. V zemi, kde se více než půl tisíciletí svářelo několik různorodých elit, se oficiální historické obrazy průběžně měnily podle toho, z jakých tradic odvozovali své právo pobývat u moci ti, kteří zrovna vládli.Je charakteristické, že nejrozdílněji byly vnímány nejklíčovější okamžiky: bitva na Moravském poli, husitské bouře a Bílá hora s následnou rekatolizací. Byl Přemysl Otakar II. zpychlý náfuka, nebo vladař s ambicemi přiměřenými moci svého státu? Byl Žižka loupežník a fanatický vrah, nebo národní hrdina, který nezapomenutelně předvedl českou udatnost? Vzbouřili se čeští stavové proti Habsburkům oprávněně, nebo je vedla zaslepená ctižádost? Od počátku 19. století se protiváhou idealizovaných dějin habsburského domu, jež se učily na školách, stávala idealizace češství, obdařující národ netušenými kvalitami a živící v něm pocit dějinné ukřivděnosti. Tato národní ideologie pak vplynula i do osnov prvorepublikových škol a odtud, zčervenavše, i do Nejedlého osvětových koncepcí.
Kolo štěstí
Potřeba vyrovnat se s minulostí se netýká pouze českého kolaborantství, odsunu Němců či zločinů komunismu, ale také zkreslených interpretací…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
