Jsem jediný poválečný předseda vlády bez komunistické minulosti, pochlubil se nedávno Václav Klaus. Jeho výrok sice cílil především na čtrnáctileté členství premiéra Josefa Tošovského v KSČ, ale bezděčně upozornil na jeden zřetelný fakt: v současném Česku je příslušnost k předlistopadovým komunistům považována za nezajímavou banalitu a detail. Přitom zdejší parlament už před pěti lety přijal zákon, který říká: „Vedení i členové KSČ jsou odpovědni za způsob vlády, která programově ničila tradiční hodnoty evropské civilizace, vědomě porušovala lidská práva a svobody, popravovala, vraždila, žalářovala a kradla majetek.“ Přesto dnes někdejší opory zločinného a zavrženíhodného režimu najdeme na většině kandidátek rozhodujících stran. A na otázky ohledně reflexe jejich partajního angažmá reaguje většina bývalých komunistů devět let po převratu s podrážděných překvapením.
Body neuspěl…
Diskuse o přijatelnosti kandidátů zapletených v minulosti s rudou knížkou je pochopitelně nemožná na půdě KSČM. Nejlépe to před časem vyjádřil bonmot jejího místopředsedy Miloslava Ransdorfa: „Jsme jedinou stranou, na jejíž kandidátce není žádný bývalý komunista.“ Nechuť pohovořit o své minulosti projevují také Důchodci za životní jistoty. Není divu: v jejich čele stojí bývalý důstojník komunistické armády a pobyt ve straně má za sebou i řada dalších volebních lídrů. Strana v tom nevidí problém. Jak říká mluvčí DŽJ Otakar Skalski: "Rozhodně to jsou menší grázlové než…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
