Představa, že tradiční dickensovské vypravěčství byla z hlediska formy bezproblémová idyla, že taková próza se píše sama, je pochopitelně zcela klamná. I román zcela tradiční - jako forma ostatně nejen přežívá, ale přímo kvete dodnes - vyžaduje nemalé formotvorné úsilí i značné umění jazykové a stylizační. Autorova persona však v tradiční próze většinou ustupuje někam hluboko do pozadí, a i tam, kde se objevuje v první osobě jako vypravěč nebo glosátor příběhu, děje se tak vždy s ohledem na čtenáře, na dosažení výsledného efektu, jímž má být neodrazující čtivost jako jediná cesta ke čtenářovu rozumu a citu. V jistém smyslu je tedy tradiční próza vlastně perfidnější a vypočítavější - šikanuje čtenáře bezostyšněji, jak to říká anglický prozaik B.S. Johnson - než literatura experimentální, kterou, s jedním okem upřeným do minulosti na různé dávné i méně dávné předchůdce, přináší modernismus počátku 20. století. Gestem v podstatě romantickým odvrací modernistický autor pohled od čtenáře a soustřeďuje se v lepším případě na samo sdělení, na novou literární formu, v horším sám na sebe: na psaní je nejpodstatnější otevřeně přiznávaný hedonistický požitek z aktu tvoření. Odtud někdy až únavná povinná hravost a chtěná vtipnost postmoderních próz, posledních dědiců tohoto směru, „jejichž sdělením a poselstvím jsou především ony samy jako slovesné modely procesu vlastního vzniku a rozvoje“. (Takto výstižně charakterizuje sebezhlíživost leckteré postmoderní prózy český spisovatel a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
