V minulosti každého národa se najdou traumatizující, problematická témata - ztracené bitvy, zahanbující smlouvy, utiskování některých skupin obyvatelstva nebo období všeobecného násilí. V českém prostředí jsou vedle „Lipan“ oblíbenými látkami „Bílá hora“ a „temno“, které ji následovalo. Osvícenská věda se distancovala od předchozích „tmářských“ staletí, přestože na ně v mnohém navazovala. Převážně jazykově orientovaní buditelé si za vzor dokonalé češtiny zvolili jazyk veleslavínských tisků a barokní literaturu obviňovali ze ztráty jazykového citu a celkového kulturního úpadku. Snažili se upozornit na význam českého národa v kontextu evropských dějin, proto opakovaně zdůrazňovali primát husitství mezi reformačními hnutími. Pozornosti se těšila i unikátní atmosféra předbělohorského soužití různých vyznání. Naopak nucená změna víry, vyžadovaná navíc panovníky z habsburské dynastie, mohla stěží nalézt podporu v ovzduší formující se občanské společnosti, která právě začala objevovat principy lidských práv. Přestože se někteří historikové snažili rehabilitovat pobělohorskou „katolickou reformaci“ jako významnou etapu v duchovním vývoji českého národa, negativní hodnocení převážila. Není divu, že oficiální poúnorová historiografie přijala protikatolickou interpretaci, ale i většina opozičních intelektuálů cítila sympatie k nekatolíkům, pronásledovaným pro své přesvědčení. Obraz pobělohorské zkázy tak dostal definitivní obrysy.
Temno minulosti a temno přítomnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
