„Proč na rozdíl od mezinárodního obchodování s knihami vyvolává obchodování s filmy neshody a proč se přitom hovoří o nutnosti zachovat domácí kulturu?“ ptá se přední francouzský expert na média profesor Patrick Messerlin v úvodu své studie o evropské filmové politice, která nese podtitulek „Velká iluze“. Ve své studii popisuje důsledky rozhodnutí Evropské unie z roku 1988. Právě tehdy Francie prosadila přijetí „evropské audiovizuální politiky“. Je už dobrým francouzským zvykem, že socialistické vlády věnují lidu nějaký velkolepý kulturní monument - ať už to byl Georges Pompidou a po něm pojmenované kulturní centrum nebo Francois Mitterrand a slavné pyramidy v Louvru či opera Bastille. Právě před deseti lety se Francouzi rozhodli, že nabídnou své zkušenosti s podporou kultury celé Evropě a navrhnou plán, který by zabránil tomu, aby evropský trh zaplavily americké filmy. Nejde o nic jiného než o ochranu domácích výrobců: zámořské pořady se totiž dají pořídit laciněji.Francie doporučila stanovit pevný podíl evropských pořadů ve vysílání evropských televizí. Protože s tím ale většina členských zemí EU nesouhlasila, zrodil se kompromis. Článek 4 směrnice „o televizi bez hranic“ hovoří o tom, že „většinového podílu“ evropských pořadů se má dosáhnout tam, „kde je to možné, přiměřenými prostředky a postupně“. Přes úpornou snahu Francie nevedla ani loňská revize evropských směrnic ke striktnímu stanovení evropských kvót. Naopak zazněly mnohé hlasy požadující vypuštění…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
