Ivan Klíma není věru z těch spisovatelů, kteří by čtenářům připravovali šoky nenadálými změnami svých literárních metod nebo uměleckých postupů. Je-li nějaký pohyb v rostoucí řadě jeho titulů vůbec postřehnutelný, pak je to zvolna se šinoucí vlna citové nestřídmosti, která zaplavuje svým patosem a přeušlechtilostí i ta území, jež kdysi i u Klímy patřila analýze a psychologické drobnokresbě. Linií autorových knih, jakými jsou romány Milostné léto a částečně Soudce z milosti, dále pak románem Láska a smetí, povídkami Milostné rozhovory až k nejnovějšímu románu Poslední stupeň důvěrnosti se táhne stále hustější medovina velevážné hloubavosti o věčných zákonech milostných záležitostí, prokládaná jakýmsi povšechným a lehce stravitelným filozofickým traktátem.
Osudové hry lásky
Příběhový model se ve zmíněných Klímových románech více méně opakuje: pokaždé má podobu takové té lapálie, že si ženatý muž velmi neprakticky přivodí vztah s cizí ženou. To by u konvenčnějšího autora mohlo stačit, ne tak u Klímy - jak známo, vedle Kundery nejpřekládanějšího českého prozaika. Jemu taková příhoda vedle rozjímání nad věčným erotem poslouží jako katalyzátor, který odstartuje krizi hrdinova dosavadního životního postoje. Do pracně vystavěného řádu vrazí avantýra - a je po jistotách, celoživotně budovaná konstrukce se zřítí, protože neunesla vpád cizorodého prvku, který přitom vládne běhu světa. Také smutní hrdinové těchto srdečních afér se navzájem velmi podobají,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
