Když objektivnost ustoupí rozhořčení
Po přečtení recenze Homolová, Redl a tkalcovský stav: Nešťastný pokus o modernizaci lidových balad (Respekt č. 52/1995) se nemohu ubránit pocitu, že rozporuplný je pohled autora (Jan Sobotka) i redakce, která dodala název článku. Sobotka totiž přiznává, že deska „Slovenské balady“ patří k nejlepším titulům roku - ale zbytek jeho článku přináší už jen arogantní výčet chyb. Mnohé z nich jsou nicotné a vůbec nesouvisejí s podstatou věci („zbytečně podrobný výčet použitých nástrojů v průvodním textu“). Někdy jde jen o zjevné nadsázky, a tedy o mystifikaci čtenáře, což odhalí poslech nahrávky: např. „burácející varhany“ ve skutečnosti znějí spíš jako lehký zvukový opar… Rozhořčení autora tu bohužel silně přehlušuje jeho jindy velmi cennou objektivitu a střízlivost.Sobotka dále album zatracuje kvůli užití elektrických kláves. Souhlasím s ním v názoru, že klávesy působí často zhoubně, ale dokazovat to albem „Slovenské balady“ je poněkud matoucí - hlavně proto, že tahle deska má na hony daleko k bezpohlavní zvukové hmotě, známé jako new age.Když si autor stěžuje, že vydání lidových balad je nemyslitelné bez nejrůznějšího ozvláštňování, troufám si odpovědět, že bez takových pokusů by staré evropské balady zmizely ze světa stejně rychle, jako zmizely ženy, které si zpívaly při draní peří. S podobnými problémy, jaké dnes řeší Z.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
