Ještě než Boris Jelcin oficiálně oznámil svou kandidaturu na úřad prezidenta, prohlásil, že hlavou ruského státu se může stát pouze ten, kdo ukončí krveprolití zahájené 11. prosince 1994 vstupem federálních vojsk do Čečenska. Pominul přitom „maličkost“: o vojenském zásahu tehdy rozhodl on sám, ačkoliv bylo zřejmé, že kdyby Moskva požadavku čečenska po samostatnosti vyhověla, ekonomické tlaky by v dohledné době přiměly předáky v Grozném ke změně postoje.Uvědomíme-li, že sedmnáct měsíců trvající válka zahubila 30 až 45 tisíc lidských životů, převážně civilistů, a statisíce lidí - nejenom Čečenů - přinutila opustit vlast, pochopíme, že cena zaplacená za udržení územní celistvosti Ruské federace byla krutě vysoká. Nicméně přes to všechno Jelcin dokázal proměnit podpis dohody o míru v Čečensku ve svůj volební trumf.
Podpis po dvou hodinách
Po řadu minulých týdnů Jelcin prohlašoval, že Čečensko hodlá navštívit - navzdory tomu, že separatisté na něj chystají atentát. Jeho slova s železnou pravidelností hned doprovázelo varování představitelů silových ministerstev a osob z Jelcinova nejbližšího okolí: podobná cesta před volbami a v situaci, kdy Rusko má příliš daleko ke stabilitě, hraničí s hazardem. Představa, že Jelcin od cesty upustí a mírová jednání se buď odloží, nebo se povedou bez prezidentovy bezprostřední přítomnosti, tedy vypadala více než reálně. Leč právě v této situaci bylo oznámeno, že čečenská delegace vedená prezidentem Jandarbijevem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
