Deklarace, jež má udělat právní a politickou tečku za česko-německou minulostí, je na světě. Tak se alespoň vyjadřují média u nás i za hřebenem Šumavy. Vzhledem k tomu, že jediné - dost nepřesvědčivé - dementi vydal nyní v Lipsku premiér Klaus, můžeme zřejmě tisku věřit. Proto jsou na místě konkrétní otázky: Obsahuje deklarace skutečně to, co od ní obě strany očekávaly, nebo jen zaobaleně formuluje dosavadní neústupná stanoviska? Existuje reálná šance, že ji český i německý parlament schválí? A bude-li schválena, co vlastně může znamenat v praxi?
Pro Prahu i pro Bonn
Aby deklarace měla význam pro Prahu, musí obsahovat právní a politickou tečku za minulostí. To znamená, že německá vláda se vzdá obhajoby individuálních majetkových nároků svých občanů - jak to už koneckonců udělala, když zamítla restituci velkostatků vyvlastněných po válce v sovětské okupační zóně. S myšlenkou této tečky přišel ministr Zieleniec, a protože bez ní by Praha deklaraci neuzavírala, můžeme oprávněně předpokládat, že ji připravený dokument obsahuje. Idea Josefa Zieleniece se ovšem nesla v duchu zásady „něco za něco” a tady se dostáváme ke druhé, pro nás mnohem kontroverznější věci.Aby deklarace měla význam pro Bonn, bylo třeba ji formulovat s dvojím ohledem. Za prvé: aby ji přijal německý parlament, musí obsahovat určitý distanc Prahy od poválečného odsunu Němců. Za druhé: aby ji přijal parlament český, tento distanc nesmí narušit náš právní řád a jistoty…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
