Váhající Skandinávci
Severní Evropa není jednotná vůči ES
Pro severské státy znamenal pád berlínské zdi víc než jen konec studené války: umožnil jim rozhodný krok směrem k Evropskému společenství. Už v říjnu 1990 se švédská vláda rozhodla požádat o členství v ES a později následovalo Finsko a Norsko (avšak nikoliv Island). V únoru 1993 tyto tři vlády zahájily příslušné rozhovory s bruselskou centrálou. Bude-li dodržen časový plán, jednání skončí ještě letos a během příštího roku proběhnou referenda o jejich výsledcích.
ESVO má přednost
Proč začalo Evropské společenství jednat se severskými zeměmi (a s Rakouskem) současně, ačkoliv jejich žádosti byly podány v různou dobu? Důvod je zřejmý. Brusel tyto státy hodnotí en bloc jako členy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). Už roku 1984 se norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová zmínila o tom, co se - teoreticky - uskutečnilo o 8 let později: šlo o užší spolupráci mezi členskými zeměmi Evropského sdružení volného obchodu a Evropského společenství.V květnu 1992 byla podepsána dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP), jež poskytuje zemím ESVO volný přístup na vnitřní trh ES, a tak zajišťuje volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a pracovních sil v rámci celé západní Evropy (průmyslové výrobky byly osvobozeny od cla už v roce 1973). Zároveň byla stanovena pevná pravidla pro konkurenci (například portugalské stavební firmy s levnou pracovní silou nebudou diskriminovány, když se přihlásí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 18 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
