Český folk a jeho lidé
Dvacátého pátého listopadu 1989 přistává v Praze na Ruzyni letadlo z Německa. Vystupuje z něho Jaroslav Hutka. Je zima, v ulicích je víc lidí než obvykle a značně klesla kriminalita. Až se zdá, že kdyby byla permanentní revoluce, přišli by bachaři o chleba. Jaroslav Hutka odjíždí na Letnou, je nejšťastnější ve svém životě a hraje poprvé a zřejmě naposledy pro tolik lidí najednou. Tomu, co hraje, se říká folk.Podobnou zkušenost prožívá v nedaleké Bratislavě Ivan Hoffman. Pouze odnikud nepřilétá, neboť je, na rozdíl od „Holanďana“ Hutky, místním občanem.Hutka zpívá o tom, že nejkrásnější jsou prosté věci. Hoffman o lásce a o nenásilí, které jsme si slíbili.Po třech letech jsou mnohými z listopadových davů jejich „revoluční“ písně chápány jako naivní. Hutka hraje pro stále méně početné publikum a Hoffman se stěhuje z Bratislavy do Prahy, do jiné země, rozhodnut nevystupovat, pokud se mu nepodaří napsat písně v češtině. Ve své zemi už nemá pro koho hrát.Bylo neprozřetelné domnívat se, že spotřební folklór se vyhne Praze magické (jak by asi zněla další sloka této Mertovy obdivuhodné písně z konce osmdesátých let?) a zemi, která je z Prahy spravována.
Objev dneška: velký hlas, malé písně
Letos v květnu vystupovala v Praze Suzane Vegová již podruhé. I tentokrát bylo vyprodáno. Stejně tak jako přede dvěma roky vyprodal Paul Simon letenský stadión. Byli tu i legendy Fairport Convention, byla tu dvakrát Joan Baezová, přičemž při svém…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
