Deset škol a žádná kinderstube

Příběh, který vypráví Jiřina U., dal kdysi svým hrdinům pořádně zabrat. Některé z nich poznamenal nadosmrti. Dnes po něm zůstalo jenom pár fotek, tři čtyři dopisy a hromádka úředních listin. Všechno se to bez potíží vejde do jedné krabice od bot.

„Můj život, to byl rozjetý rychlík. A někdy taky skluzavka, když jsem jela dolů po zadku. Ale muselo se to překonat, muselo se to přežít, protože… jinak to nešlo.“

Bez jména a bez balíčků

Dědeček paní U., dvorní kapelník Gustav Grégr, se zastřelil v roce 1916 v Praze. Patřil k domácím spolupracovníkům Masaryka, byl kvůli tomu vyšetřován, hrozilo mu zatčení a soud pro velezradu.

O čtvrt století později přišli na řadu rodiče - v jiném odboji a v jiné válce. Začátkem roku 1943 je oba zatklo gestapo. Otce popravili v únoru 45 ve Flossenburgu, matka prošla Osvětimí, Birkenau, Ravensbrückem a Neustadt-Gleve, kde ji osvobodila Rudá armáda.

Když rodiče zmizeli, měla Jiřina čtyři roky. Z té doby si nepamatuje nic. V hlavě jí uvízl pouze mlhavý obrázek muže, který stojí u špinavých schodů v chodbě nějakého domu a kope do bezvládného, ležícího těla. Paní U. si ale nedokáže vybavit, o co tehdy šlo.

Kromě Jiřiny měli manželé Saibertovi ještě o tři roky staršího syna Alexandra. Obě děti se po zatčení rodičů dostaly do státní péče. Prošly celou řadu sirotčinců, včetně ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici na Smíchově.

"Moje poslední štace…