Vítěz Cannes: Třídy existují, i když se tváříme, že ne

S režisérem Bong Joon-hoem o filmu Parasite a nekončící nerovnosti

28. 5. 2019

Pro jihokorejskou kinematografii to znamenalo průlom, pro režiséra Bong Joon-hoa potvrzení jeho pozice na mezinárodním poli, již si vybudoval s krimi Vzpomínky na vraždu nebo akční sci-fi Snowpiercer, která se natáčela na Barrandově. Letos poprvé směřovala Zlatá palma z festivalu v Cannes do Jižní Koreje díky jeho novému snímku Parasite. Pozoruhodný žánrový hybrid o dvou protikladných rodinách z opačných stran ekonomického a sociálního spektra, které se shodou okolností a nepředvídatelnými výsledky prolnou, spojuje černou komedii s thrillerem a sociální satirou. Bong Joon-ho vypráví nečekaně lidově a artově zároveň o nezacelitelné propasti mezi třídami. Tváříme se, že neexistují, ale jsou součástí globálního kapitalismu, který žijeme bez vize alternativy,“ říká o snímku, který bude mít českou premiéru v létě.

Vaše filmy byly vždy emocionálně vypjaté. Parasite se zdá být vysloveně naštvaný. Jste rozzlobený?

Pro mě je Parasite spíš film o zvláštním smutku než o zlobě nebo zlosti. Postava syna není naštvaná, i když čelí složitým podmínkám a těžkému životu. Ale je rozhodně smutný.

Jste z něčeho smutný vy?

Neřekl bych, že jsem obzvlášť smutný. Určité věci mě trápí. Jednou z hlavních otázek Parasite pro mě je, proč se neustále zvětšuje propast mezi chudými a bohatými, přestože se společnost snaží s nerovností bojovat. A více než sama existence propasti je pro mě hrozivé, že se ji evidentně nepodaří nijak zacelit ani v generaci mých dětí.

Proto motiv syna z chudé rodiny, který má velké nerealistické plány?

Dali jsme si tu práci a spočítali, že aby si vydělal na svůj filmový dům, musel by šetřit z průměrného platu, aniž by cokoliv utrácel, 547 let. V tom je ta obrovská beznaděj. V pokračující polarizaci společnosti a v nerovnosti.

Pokud jsou obě rodiny svého druhu parazity, který z nich je horší?

I bohatá rodina může být vnímaná jako parazit. Najímají si lidi, aby jim sloužili a pracovali pro ně, protože nejsou schopní dělat řadu věcí sami – potřebují pracovní sílu někoho jiného. Nejhorší pro mě nejsou ti, kdo jsou zahnáni do kouta a brání se, ale ti, kdo systematicky sají krev z ostatních. Žijeme v éře kapitalismu, k němuž neexistuje alternativa. Na třídy se díváme jako na něco, co zdánlivě neexistuje, co je otázkou minulosti. Ale třídy a kasty jsou naší každodenní– i když často zastíranou realitou – a mezi třídami existují nepřekročitelné hranice. Ani jedna z rodin se přitom nechová záměrně zle, ale ocitají se v situaci, kdy i drobnost může vést ke katastrofě.

Jaká je ekonomická realita v současné Jižní Koreji? Opravdu tak neúprosná, jak ji vykresluje film?

Postavy se zdají být schopné pracovat, ale nejsou schopné najít práci. To je realita současné Koreje. Situace je špatná. Když ve filmu zazní, že se o jedno místo hlídače uchází pět set absolventů vysoké školy, není to nadsázka.

V Parasite je bizarně vtipná scéna, kdy jedna z postav imituje a zároveň paroduje propagandistické zpravodajství severokorejské televize ohledně jaderného programu a velkého lídra. Je i obava ze Severní Koreje součástí vašeho trápení?

Ta scéna je vtip. Nebyla zamýšlená jako seriózní poselství. Dělat si legraci ze Severní Koreje je součástí jihokorejské kultury. Až jednou Parasite uvidí Severokorejci, jsem si jistý, že se té scéně budou smát.

Vaše filmy jsou často vyprávěné z pohledu dětí. Hlavní postavou Parasite je syn, loňská Okja je o holčičce, která má zachránit zvláštní stvoření. I v akčním Snowpiercerovi o vlaku řítícím se Zemí po kolapsu civilizace má dítě důležitou roli… Proč dáváte dětem takový prostor?

Moje filmy nejsou rodinné filmy ala Disney. Ani bych je takové nemohl točit, protože můj život prostupuje plno obav týkajících se společnosti, systému a státu. Nevěřím systému, že mi pomůže, že mě ochrání, když bude potřeba. A pokud tomu nevěříte, pak vám nakonec zbývá jedině rodina, a děti jsou její součástí.

Považujete se za žánrového filmaře, nebo vám tahle kategorie nesedí a je pro vás úzká?

Považuji, v žánru se cítím pohodlně. Někdy žánrové konvence naplňuji, někdy je bořím. Zároveň nejsou moje filmy klasické ve smyslu hollywoodských čistých žánrů. Bez rozdílu žánrů je ale všechny jedno spojuje – univerzální emoce.

Parasite je žánrově pozoruhodný hybrid. Který z žánrů, jež se v něm splétají, je pro vás nejdůležitější?

Pro mě je to černá komedie-sociální satira-akční film. Neměl bych ale nic proti tomu, kdyby se o něm mluvilo jako o komedii, hororovém thrilleru, kriminálním dramatu nebo smutném lidském příběhu. V tomhle ohledu se mi líbilo, co o mě napsal server Indie Wire – že sám Bong je žánr.

Před dvěma lety jste byl v soutěži v Cannes se zmíněným filmem Okja z produkce Netflixu. Jak vnímáte konflikt, kdy Cannes odmítlo promítat filmy vyrobené Netflixem, protože Netflix nechce dodržet požadavek francouzských kinařů na tříletý rozestup mezi uvedením filmu v kinech a uvedením on-line?

S Netflixem jako producentem jsem měl jen ty nejlepší zkušenosti. Dali mi naprostou svobodu včetně director’s cut. Jediný problém z mého pohledu pak bylo, že film neuvedli do kin. Respektive, dovolili jej promítnout ve sto padesáti kinech v Jižní Koreji. Doufám, že budou v budoucnosti velkorysejší. Streaming je skvělá věc, ale nejlepší je vidět film v kinech.

Netflix také přetočil Snowpiercera do seriálu. Byl jste do projektu zapojený?

Nijak zvlášť. Jsem sice uvedený jako výkonný producent, ale na place jsem se byl podívat jen jednou. A připadal jsem si, jako bych se vrátil do časů své vojenské služby.

Vaše snímky bývají hodně násilné – násilí patří k tématům, o nichž diskutujete. Jak se tedy stavíte k násilí ve filmu?

Nemám rád gore, useknuté ruce a kaluže krve. Čím je film hororovější, tím je víc zcizující. Divák si uvědomuje, že sleduje skvěle odvedené speciální efekty a nebude věřit, že to, co sleduje, je „opravdové“. Nebude tedy film prožívat tak, jak chci, aby ho prožíval. Skvělým příkladem je v tomhle ohledu Alfred Hitchcock, kterým jsem se inspiroval: k napětí nepotřebuje krev. Podle mě není Parasite přehnaně násilný. Film musí mít filmovou citlivost - a když ji má, jsme schopni jako diváci zpracovat i násilí, které zachycuje.

Máte metodu, jak přistupujete k zobrazení násilí ve vlastních filmech?

Je zásadní, kdy se násilí objeví. Aby mělo nejlepší efekt, musí se buď objevit chvíli před tím, než diváci čekají, nebo chvíli poté.

Téma společenské nespravedlnosti je aktuálně v kinematografii s filmy jako My nebo Já, Daniel Blake poměrně silné. Chcete, aby měl i Parasite společenský dopad, natáčel jste ho se záměrem něco ovlivnit?

Nemám takhle široký rozhled po kinematografii, abych to viděl jako trend. Film původně začal jako pohled na bohatou rodinu, ale pozornost se postupně přesunula k rodině chudé. Mým cílem není filmem brojit, takovou moc podle mě ani film nemá; bude mi stačit, když se o něm a jeho tématech budou lidé bavit u piva.