Tolkien byl přesvědčen, že lidstvo je padlá rasa odsouzená k utrpení

Fanoušci a čtenáři Tolkiena ten pocit dobře znají. Když hobit Sam Křepelka na poslední stránce Pána prstenů pronese větu „tak jsem se vrátil“, v duši se rozhostí smutek, nekonečná prázdnota a touha ve světě Středozemě ještě chvíli setrvat. Podmanivost Tolkienových knih spočívá nejen v síle velkých příběhů, ale také v dokonalé propracovanosti mytologického světa, který je přesně zmapovaný, jeho národy mají vlastní jazyky a za každou postavou se skrývá rodokmen nezřídka sahající do několik tisíc let vzdálené minulosti. V rámci moderní fantasy literatury existuje mnoho zvučných jmen, ale legendárium otce žánru zůstává i padesát let po jeho smrti nepřekonané. Dokazuje to i nová kniha Pád Númenoru popisující druhý věku Středozemě - tedy období, které není zdaleka tak známé jako éra z příběhu Pána prstenů.

Z mnoha útržků roztroušených po jiných svazcích ji sestavil přední „tolkienolog“ Brian Sibley, mimo jiné autor knih o mapách Středozemě nebo oceňovaného rozhlasového zpracování Pána prstenů. Druhý věk popisuje jako temné období, v jehož středu stojí takřka biblický příběh vzestupu a pádu slavné ostrovní říše Númenor, jejíž obyvatelé se odvážili postavit bohům. „Příběh Númenoru je v jádru příběhem lidské slabosti a podlehnutí zlu,“ říká v rozhovoru pro Respekt. Zároveň jde o dobu, ve které byly ukovány prsteny moci a čaroděj Sauron vytvořil temnou říši Mordor, čímž druhý věk připravuje půdu pro Tolkienův nejslavnější příběh, tedy Pána prstenů.

Pád Númenoru tak může čtenářům sloužit jako dílo, ze kterého se dozví, odkud se vzaly postavy, říše nebo kouzelné předměty známé z příběhu, jejž proslavilo filmové zpracování Petera Jacksona. Nová kniha zároveň popisuje období, které v seriálu Prsteny moci zpracovává společnost Amazon, takže čtenáři i diváci můžou porovnávat, do jaké míry se tvůrci odchýlili od originálu. Pro skalní fanoušky a fantasy nerdy je pak kniha dalším útočištěm, do kterého se lze uchýlit poté, co Frodův věrný přítel pronese onu památnou poslední větu.

Než se dostaneme k nové knize, jedna osobní otázka. Jako celoživotní tolkienolog, který dílo otce moderní fantasy literatury zná takřka dokonale: jaká je vaše oblíbená postava z jeho pohádkové Středozemě?

Je těžké odpovědět, protože existují různé důvody, proč mít rád tu nebo jinou postavu. Z dramatického hlediska bych řekl, že Glum, protože je velmi komplexní figura, což ovšem neznamená, že je nejsympatičtější. Je nejednoznačný, není to ani vyložený padouch, ale ani kladný hrdina. Je v něm vnitřní konflikt, což ale platí i pro Froda Pytlíka. Kdybych mohl říci dvě oblíbené postavy, byli by to tedy Glum a Frodo. Kromě nich mám ještě jednu velmi oblíbenou postavu, která ale v knihách nedostává příliš prostoru, i když je velmi zajímavá, a tou je Elrond.

Co vás na něm přitahuje?

Svým životem trvajícím několik tisíc let přemosťuje obrovský časový úsek v dějinách Středozemě, což jsem ocenil až mnohem později. V prvním díle Pána prstenů v kapitole Elrondova rada se v Roklince rozhodne o zničení prstenu, což je svým způsobem zlomový bod v příběhu i v historii Středozemě. Elrond během toho setkání několika větami odkazuje na dávnou minulost, na druhý věk, kdy byly prsteny moci ukované. V době prvního vydání Pána prstenů jsme ještě neměli přístup k až mnohem později zveřejněným příběhům z dob prvního a druhého věku Středozemě, Silmarillion ani Nedokončené příběhy tehdy ještě nebyly vydané, takže jsme netušili, co všechno se za těmito zmínkami skrývá za úžasné příběhy. Když během setkání se Společenstvem prstenu v Roklince Elrond vypráví, jak stál u ohnivé propasti v Hoře osudu a snažil se přesvědčit Isildura, aby prsten useknutý ze Sauronovy ruky zničil, je to jen několik vět, za kterými se ale skrývá obrovský příběh. Elrond byl vlajkonošem v bitvě před Černou bránou během Války posledního spojenectví a vypráví o tom při setkání odehrávajícím se o několik lidských generací později, což je skvělá ukázka toho, jak obrovské a propojené Tolkienovo legendárium je. Elrond tu hloubku a propojenost zosobňuje. A samozřejmě každá z návštěv Roklinky je příjemná a idylická; je to místo, kde prostě chcete strávit dovolenou. Postava, kterou mám také velmi rád, je Stromovous, protože je podle mě v jistém smyslu nejblíže Tolkienově povaze, vypovídá o jeho lásce k přírodě a pocitu, že svět je místem nejen pro člověka, ale pro všechny živé bytosti. Když čtu Tolkienovy knihy, fascinuje mě vlastně skoro každá postava.

Většina lidí, kteří se někdy setkali s Tolkienovým dílem, pravděpodobně bude znát Pána prstenů a Hobita, ať už ve formě knih nebo filmů. Oba příběhy se odehrávají ve třetím věku Středozemě. Pak je tu Silmarillion, kniha napsaná z Tolkienových poznámek po smrti autora jeho synem Christopherem a popisující první věk, tedy stvoření Ardy, příchod elfů, lidí, trpaslíků, skřetů a dalších tvorů, vzestup temného pána Melkora a jeho závěrečnou porážku. Silmarillion je známý spíše jen fanouškům Tolkienova díla. Vaše kniha Pád Númenoru, která nyní vychází, pak popisuje druhý věk, který leží mezi těmito díly. To je období, které je v Tolkienově díle nejméně popsané a znají ho nejspíše už jen skalní autorovi příznivci a fantasy-nerdi, jako jste vy nebo já. Je to období, které dosud nebylo popsané v jedné knize: zmínky o něm jsou rozeseté po Silmarillionu, Nedokončených příbězích, v dodatcích k Pánovi prstenů a ještě v několika dalších knihách. Zároveň je to dlouhé období pokrývající několik tisíc let. Jak těžké bylo dát dohromady jednu knihu zachycující tak útržkovitě popsané a zároveň velmi dlouhé období?

Na úvod musím uvést, že zadání, které jsem měl od vydavatele, bylo udělat přesně to, co popisujete, tedy shromáždit už dříve vydané a všemožně rozptýlené zmínky o druhém věku do jedné ucelené knihy. Neměl jsem tedy za úkol provést to, co udělal Christopher Tolkien v Silmarillionu, kdy vzal otcovy načrtnuté příběhy a volně z nich sepsal vlastní souvislý příběh. Nic takového si správci Tolkienovy pozůstalosti v tuto chvíli vydat nepřejí, což respektuji. Když za mnou vydavatelství Harper Collins přišlo s nabídkou, abych udělal knihu o druhém věku, řekl jsem jim, že jediný způsob, jak to mohu udělat, je chronologicky seřadit známé příběhy nebo útržky příběhů o této době.

Čím jste začal?

Tím, co obsahují Tolkienovy dodatky k Pánovi prstenů. Ty popisují vznik ostrova Númenor, který lidé dostali spolu s dlouhověkostí jako dar od bohů Valar na konci prvního věku za pomoc elfům v rozhodující válce proti Melkorovi. V dodatcích jsou jeden po druhém zmínění všichni králové Númenoru včetně letopočtů jejich vlády. To byl začátek a důležitý základ, protože jsem díky tomu měl před sebou celé období tří tisíc let trvání druhého věku jako kostru, na kterou jsem pak mohl zkoušet věšet různé příběhy a detaily. Jenže problém je, že materiál z druhého věku často příliš detailů neobsahuje. U některých období víme jen jméno krále a letopočty, od kdy do kdy vládl - a to je vše. Často ani neznáme jména jeho ženy a dětí, je to zkrátka velmi kusý, útržkovitý materiál. Pak jsou tu samozřejmě králové, o kterých toho víme hodně, především Ar-Pharazôn, poslední král, který způsobí zkázu Númenoru.

Kam jste tedy sáhl, když jste měl tuhle kostru?

Prošel jsem The History of Middle-earth (dvanáctisvazková kniha popisující veškeré materiály a dokumenty, z nichž postupně vzniklo Tolkienovo dílo, česky dosud nevyšlo – pozn. red.), samozřejmě Silmarillion, kde je v kapitole Akallabêth popsaný příběh pádu Númenoru, a také Nedokončené příběhy, kde je rozesetá spousta útržků. Zároveň jsem měl pocit, že pokud chci příběh druhého věku podat čtivě a trochu přístupně i pro lidi, kteří znají třeba jen Hobita a Pána prstenů, ale Silmarillion nebo Nedokončené příběhy nečetli, tak bych měl do chystané knihy zahrnout i momenty ze známých knih, aby poskytovaly něco jako záchytné body. Jedním je právě Elrondova rada v Roklince, kde se řeší vznik prstenů, nebo Gandalfovy cesty do knihovny v Minas Tirith, kde pátrá po historii prstenu. Tyhle zmínky propojují trochu vzdálený svět druhého věku s třetím věkem, tedy obdobím, který lidé dobře znají z knih a filmů.

Otázka, kterou vám asi pokládá hodně lidí, zní: Když si člověk Pád Númenoru koupí, co v něm tedy najde nového, co ještě nebylo v žádné předchozí knize?

Krátká odpověď zní, že nic.

Nesouhlasím…

Říkám to proto, že někteří fanoušci Tolkiena si po vydání stěžovali, že kniha spojující dohromady materiál už dříve vydaný v jiných knihách je jen maskovanou snahou vytáhnout z nich peníze. Je pravda, že v knize není nic zcela nového. Ale na svoji obhajobu bych řekl, že řadu lidí snad potěší, že budou mít příběhy z druhého věku konečně na jednom místě a nebudou je muset lovit v mnoha knihách. To jim umožní přemýšlet nad něčím, co možná doteď tolik nechápali, nebo o tom měli jen kusé povědomí, tedy o říši Númenor a o příběhu druhého věku. Tolkienovským nadšencům samozřejmě nevadí dohledávat si příběh druhého věku v mnoha knihách, ale lidé, kteří nerdy nejsou, knihu možná ocení. Navíc v době, kdy společnost Amazon vypustila do světa seriál Prsteny moci, který se ve druhém věku částečně odehrává, určitě existují lidé, kteří si pokládají otázku, co je to vlastně za období a chtějí se o něm dozvědět víc přímo od Tolkiena. Zároveň chci dodat, že kniha nijak nesouvisí s uvedením seriálu, a skutečnost, že anglická verze vyšla v době první řady, je náhoda.

Tolkien v jednom z dopisů píše, že každý příběh je příběhem pádu, což podle mě druhý věk dobře vystihuje. Když se podíváte na historii lidstva, tak téměř každý velký vůdce v libovolné historické éře, ať už to byl římský císař, Napoleon nebo Hitler, nevyhnutelně končí pádem, porážkou. Tolkien ale zmínkou o pádu myslel také duchovní úpadek, což souviselo s jeho osobním přesvědčením, že lidstvo je padlá rasa. Věřil, že jsme se kdysi dávno v minulosti odchýlili od božích zákonů a v důsledku toho jsme odsouzeni k utrpení. Příběh Númenoru je do velké míry příběhem lidské údělu. Odráží naší odvěkou touhu po nesmrtelnosti, po dlouhověkosti, po pohodlí a po míru. Obyvatelé Númenoru dostanou tyto věci darem v nevídané míře. Za to, že stáli po boku elfů ve válce proti Melkorovi, dostanou od bohů život, který délkou odpovídá třem běžným lidským životům. Kromě toho jim bohové uprostřed moře stvoří idylický ostrov určený jen pro ně. Z Tolkienova popisu jde o krásné místo připomínající ráj plný života a fascinujících tvorů včetně tančících medvědů. Obyvatelé Númenoru však začnou být časem nespokojení a chtějí víc, což je přece pro lidi tak typické. Ať se máme sebelépe, vždy budeme nespokojení a budeme si stěžovat, že nám chybí tohle nebo támhleto.  Obyvatelům ostrova už nestačí dlouhý život a krásné místo k životu, chtějí žít věčně jako elfové, kterým závidí, a stále více upínají svou pozornost a touhu k říši bohů. Tuto pýchu a závist využije Sauron, který si obyvatele ostrova postupně získá na svou stranu. Lidé se obrátí proti bohům - a ti je potrestají zničením jejich říše. Příběh Númenoru je v jádru příběhem lidské slabosti a podlehnutí zlu. Na rozdíl od příběhu Pána prstenů, který se odehrává během krátkého časového období, je ale příběh úpadku a finálního pádu Númenoru rozložený do dlouhého časového období, které trvá tisíce let. 

Pán prstenů a Hobit se odlišují ještě v něčem jiném. Na konci Hobita je drak Šmak zabit, pod horou znovu vládne král a hlavní hrdina se vrací domů obohacený. Pán prstenů končí porážkou temného pána, stejně jako Silmarillion. Všechny tyto knihy mají happy end, byť vykoupený smrtí některých postav. Kniha Pád Númenoru ale šťastný konec nenabízí. Lidstvo selhalo, ve své pýše se postavilo bohům a Númenor byl zničen. Jedinou útěchou a nadějí je Elendil a jeho hrstka věrných, kteří se na stranu zla nepřidali, zkázu ostrova přežijí a moře je vyplaví na březích Středozemě, kde poté založí mocné lidské říše Arnor a Gondor. Druhý věk končí zdánlivou porážkou Sauron ve Válce posledního spojenectví, ale Isildur si prsten moci nechá pro sebe, což věstí další úpadek.

 Souvisí to s tím, že druhý věk je přechodovým obdobím, které připraví půdu pro příběh Pána prstenů z třetího věku. Elendil a další pravověrní, kteří přežili zkázu Númenoru, jsou nositeli dědictví a daru, který lidé dostali od bohů. Vlna, která zničí Númenor, je jejich záchranou a vyplaví je ve Středozemi; ve zkáze je pro vyhnance skrytá spása. I v Elendilově rodu se ale ukrývá zhoubný potenciál zosobněný v Isildurovi, který umožní Sauronův návrat.

 Druhý věk v tomhle smyslu funguje trochu jako Dvě věže, prostřední kniha z Pána prstenů, která nekončí šťastně, protože je jen spojovníkem mezi Společenstvem prstenu a Návratem krále, kde se dočkáme šťastného konce. 

Druhý věk zároveň není jen časovým spojovníkem prvního a třetího věku, ale také různého druhu vyprávění. Silmarillion a příběhy z prvního věku svým způsobem vyprávění připomínají středověké legendy, které popisují události jako stvoření světa, mají mnohem více charakter mýtů, zatímco v Pánovi prstenů už jsme ve světě, který je mnohem bližší tomu našemu modernímu. Samozřejmě je to pořád pohádkový svět, ve kterém jsou neviditelné bytosti, kouzelné prsteny a meče nebo mluvící stromy, ale je to svět bližší tomu našemu. I to, jak se v něm lidé chovají, je blízké naší zkušenosti.

S postavami ve třetím věku se také dokážeme mnohem snáz ztotožnit…

Ano, když spolu v Pánovi prstenů mluví Saruman s Gandalfem, Saruman říká, že teď už není bílý čaroděj, ale Saruman mnoha barev. A Gandalf mu odpoví: „Měl jsem raději toho bílého.“ Jsme si vědomi toho, že jde o velkého muže, který býval dobrý, ale propadl zlu. Proto mi také připadá klíčové, že Pán prstenů nekončí kapitolou, kdy je Sauron poražen a prsten zničen, ale kapitolou Vymetení kraje. Fakt, že celý velký příběh končí právě tady, v idylickém světě, je strašně důležitý a je velká škoda, že to tak není i ve filmu. Válka nekončí ve velkém světě, ale v malé, zastrčené zemi hobitů, na prahu domova. Potvrzuje se tím varování Galadriel, která řekla Samovi, když se podíval do jejího zrcadla, že válka proti zlu není jen konfliktem velkých mocností a armád, ale dotýká se i obyčejných, malých lidí. To je silné varování – přestože příběh samozřejmě končí optimisticky, když hobiti kraj přebudují a obnoví.

Jedním z taháků knihy jsou určitě ilustrace Alana Leea a celková vizuální podoba.

Spíše bych řekl, že to je ten hlavní tahák. V minulosti jsem pracoval s jiným známým tolkienovským ilustrátorem Johnem Howem, s nímž jsme vytvořili knihy map Středozemě, ale ještě nikdy jsem neměl to štěstí pracovat s Alanem, ačkoli ho znám řadu let díky účasti na filmech Petera Jacksona. Když mě lidé z nakladatelství Harper Collins zavolali a zeptali se, zda bych měl zájem udělat tuhle knihu, tak jsem jim řekl to, co řeknete nakladateli - tedy že o tom budu přemýšlet. Když jsem ale položil telefon, řekl jsem si, že něco takového přece nikdy nezvládnu, že je to úkol nad moje síly. Je to příliš mnoho materiálu, jak ho dokážu všechen poskládat dohromady? Věděl jsem, že jakmile v knize použiju nějakou pasáž, budu ji muset zcela přesně lokalizovat a odkázat v poznámkovém aparátu, vše muselo dokonale sedět. O zisky z díla se dělí společnost spravující pozůstalost J. R. R. Tolkiena, ale také společnost spravující pozůstalost Christophera Tolkiena - a tyto věci velmi přísně hlídají. Měl jsem z toho úkolu zkrátka strach. Ale když jsem se dozvěděl, že knihu bude ilustrovat Alan, řekl jsem si, že to je fantastické. Mám rád styl mnoha výtvarníků, kteří ilustrovali Tolkienovo dílo, ovšem pouze tři jména jsou skutečně nejvýznamnější: Alan Lee, John Howe a Ted Nasmith.

Každý z nich má přitom úplně jiný styl…

Souhlas, John je velkolepý a jeho styl ohromující jako filmové plátno s naplno puštěnými reproduktory. Tedovy obrazy jsou mistrovsky kolorované, stínované, nuancované. Ale Alanův styl má v sobě něco prchavě nepostižitelného. Když poprvé ilustroval Pána prstenů, udělal to na základě dohody, že nepůjde o velké portréty ukazující zblízka jednotlivé postavy. Dohoda byla, že spíše navodí náladu. A podařilo se mu vytvořit prostředí, které ihned rozpoznáme jako Středozemi. Je to jemný styl postavený na krajinomalbě, přírodě, prostředí. Alanovo dílo navozuje pocit, že se nedíváme na celý výjev, ale jen na jeho část, zároveň nám svoji představu nevnucuje. Je to jako rozdíl mezi malířem, který vše zobrazí v dokonalé shodě s realitou a umělcem jako je třeba Turner, jenž něco jen naznačí, ale není doslovný. Z Alanových obrazů zkrátka necítíte, že Gandalf musí nutně vypadat jako Ian McKellen, nechává vám prostor pro představivost. Jeho účast pro mě byla hrozně důležitá. 

Jak jste rozhodli, co konkrétně bude ilustrovat? 

Řada věcí je v knize proto, že je Alan zkrátka velmi chtěl ilustrovat, a dosud k tomu neměl příležitost. Vždycky například toužil po tom vytvořit obrazy Morie, tedy slavné trpasličí říše Khazad-dûm v době její největší slávy. Pro Jacksonův film Pán prstenů už dříve vytvořil obrazy Morie, skrz kterou v příběhu prochází Společenstvo prstenu, tehdy je to ale temné místo, které má dny slávy dávno za sebou. Pro naši knihu Alan vytvořil obraz Morie během její slávy ukazující návštěvu Galadriel v doprovodu elfů, což je pro mě jedna z nejhezčích ilustrací v knize. Jsou na ní vidět malé postavy elfů, jejich koně a královna, ale na pozadí vidíme obří prostory, pozlacené stěny posázené diamanty, vodopády, velkolepé ukázky zručnosti trpaslíků. Je to velký obraz, který vám utkví v paměti, ačkoli v textu ten okamžik popisuje jen krátká zmínka. To ukazuje, jak velký vliv má ilustrace na vnímání příběhu. Další scénou, kterou Alan chtěl vždy ilustrovat, je ukování prstenů moci. Řada předchozích ilustrací této scény ukazuje temnou podzemní kovárnu, oheň a tak dále, ale Alan situaci umístil na místo, které je napůl venku. Jsme v ústí jeskyně, v pozadí vidíme Mlžné hory, kde žijí trpaslíci, což je další příklad toho, kdy Alan ilustroval situaci jinak než předchozí tvůrci.

 A která ilustrace v knize vás fascinuje nejvíc?

Stavba Temné věže v Mordoru. Předchozí autoři zobrazovali Barad-dûr zdálky, aby ukázali její velikost, Alan ji opět ukazuje úplně jinak. Jde k ní zblízka a ukazuje jen její část, z níž přitom odtušíte její neuvěřitelnou velikost. To je i příklad ilustrace Sauronova chrámu na ostrově Númenor, kde lidé v době svého úpadku přinášeli temnému pánovi lidské oběti. Také tady vidíme jen část budovy, přitom její obří velikost naznačují malé postavy lidí, kteří do ní přicházejí. Jedním z umělců, které Alan obdivuje, je francouzský romantický malíř Gustav Doré, a když se podíváte na jeho obrazy, uvidíte podobné využití postav k vyjádření měřítka scény.

Vzhledem k tomu, že některé příběhy v Pádu Númenoru jsou nevyhnutelně útržkovité, ilustrace v knize fungují i jako opěrné body, které příběh rozvíjejí.

Ano, Alanovy ilustrace vás provázejí knihou a slouží nejen jako ilustrace, ale nabízejí i možný způsob, jak knihu číst. Zároveň vám dávají prostor k domýšlení. Kniha zároveň kromě barevných celostránkových obrazů obsahuje velké množství malých, nenápadných kreseb tužkou, které jsou rovněž úžasné, protože dodávají obsah textovým pasážím, kde nebylo příliš čeho se chytit, neboť šlo o pouhé fragmenty příběhů bez jakýchkoli detailů. Alan tato hluchá místa vyplnil obsahem. Například nakreslil postavy, které jsou jen marginální, čímž jim dodal život. To byl třeba případ trpasličího kováře Narviho, který spoluvytvořil dveře do Morie známé z Pána prstenů. Alanův přínos knize je zkrátka obrovský. Ale i vydavatel odvedl dobrou práci, čtenář si může všimnout, že papír není bílý, nýbrž jemně krémový, barvy písma se liší, je to zkrátka příklad dobrého knihařského řemesla. A samozřejmě obálková ilustrace zničení Númenoru je strhující.

Už jste zmínil, že druhý věk Středozemě zpracovává studio Amazon v seriálu Prsteny moci, jehož první řada byla uvedena loni na podzim. Řadu Tolkienových fanoušků seriál zklamal, vadilo jim, že jeho tvůrci nakládají svévolně s autorovým dílem, postavami, chronologií děje atd. Viděl jste seriál? A co na něj říkáte?

Viděl jsem jej. Na jeho obranu bych řekl, že pokusit se vyprávět příběh trvající čtyři tisíce let tak, aby to bylo napínavá a zábavná televizní podívaná, je těžký úkol. Film začíná flashbacky do prvního věku a pak pokračuje událostmi druhého věku. Pak se ale na obrazovce objeví král Númenoru, a já si říkám, který to asi je? Přece to nemůže být Ar-Pharazôn, protože ten přece vládl až na samém konci druhého věku během pádu této slavné říše. Jak jsem byl naivní! Samozřejmě to byl on. Musím říci, že struktura vyprávění mě trochu zaskočila. Doufal jsem, že z Númenoru uvidíme trochu víc než úpadek a konec. No třeba nám v dalších řadách ukážou něco z jeho slavné historie, kdo ví.  Ale musím pochválit dvě věci. Je dobře je natočený, vizuální stránka je úžasná a jsou na ní vidět utracené velké peníze. Druhá věc, kterou oceňuji, je moudré rozhodnutí nesnažit se za každou cenu vizuálně odlišit od filmů Petera Jacksona. Ať se nám to líbí, nebo ne, Jacksonovo zobrazení Středozemě je hluboce vryté do naší paměti a u seriálu mám pocit, že jsem ve stejném světě, cítím se v něm pohodlně, i když je trochu jiný. Interiéry Morie jsou vskutku úžasné, stejně jako svět elfů.

A co příběh?

Pokud jde o příběh, některé věci mě zarazily. Ze seriálu úplně nechápu, kdy přesně byly vyrobeny prsteny moci. Jsem zmatený přítomností čaroděje, který je možná Gandalf, ale ve Středozemi by v tuto dobu být rozhodně neměl. Dialogy místy skřípou, což je pochopitelné, protože si je autoři scénáře museli vymyslet, jelikož v Tolkienových příbězích z druhého věku takřka nejsou. Vadilo mi, jak jasem řekl, že Númenor nedostal v seriálu moc prostoru. Seriál je, jaký je - nepřekvapily mě kritické reakce na něj. Ale pokud jste milovník Tolkiena, musíte pochopit, že film je zcela jiné médium. Víme, že Tolkien měl velké pochybnosti o jakémkoli zfilmování svého díla. Měl pochybnosti i o rozhlasovém zpracování a myslím, že by ho nepotěšilo ani to moje. S tím, co měli za materiál, tvůrci udělali, co bylo v jejich silách, nicméně celkově mě seriál moc nenadchl a řadu věcí bylo těžké přijmout. Myslím, že pokud někdo uvidí seriál, a pak si přečte Pád Númenoru, tak bude těžko hledat souvislost mezi oběma díly. Ale pokud někoho přivede k mé knize a celkově k dílu J. R. R. Tolkiena, budu spokojený.

Skutečnost, že se Amazon Prsteny moci vůbec rozhodl natočit a první řada se stala nejdražším seriálem v historii, každopádně svědčí o tom, že je Tolkienův svět stále velmi populární. Čím to podle vás je?

Když jsem byl mladý a byl tu jen Pán prstenů, nebylo mnoho intelektuálů, kteří by knihu oceňovali, s výjimkou lidí jako W. H. Auden nebo C. S. Lewis. Řada lidí si myslela, že není dobře napsaná, že je zmateně vyprávěná, plná postav a jmen; že to není dobrá literatura. Pán prstenů a celkově Tolkienovo dílo však nevděčí za svůj úspěch intelektuálům, ale oblibě veřejnosti. V době mého mládí byl Pán prstenů spojený s hnutím hippies 60. let, byla to kniha, kterou měli lidé rádi navzdory kritikům a literárním vědcům. Ti až mnohem později připustili, že se jedná o jedinečné dílo a autora, jemuž patří místo mezi velikány světové literatury. Ta kniha je stále tak oblíbená proto, že si ji lidé přivlastní. Vytvoří si k ní extrémně osobní vztah, a když ji dočtou, nechtějí, aby skončila. Znám dost lidí, kteří když Pána prstenů dočtou do konce, a začnou ji hned číst zase od první stránky.  Mají k ní intimní vztah, mají pocit, že Středozemi důvěrně znají, rádi se do ní vracejí a tráví v ní čas. Její svět je tak propracovaný, že máme pocit, že existuje.

Čím je tahle výjimečnost dána?

Tolkienův svět působí oproti jiným autenticky právě díky tomu, že tu má každý národ svůj jazyk, krajina je detailně zmapovaná, každá postava má svoji genealogii. To třeba ve světě Harryho Pottera v takové míře není. Tolkienův svět je jako bezedná studna a nové knihy a interpretace jeho díla ho dál rozšiřují a udržují. Myslím, že by byl sám hodně překvapený tím, jak jeho dílo žije po jeho smrti, a asi by se mu to v mnoha ohledech nelíbilo. Ale plně rozumím lidem, kteří se nemohou dočkat třeba chystaného filmu o Rohanských jezdcích a dalších příběhů. Tolkienův svět je zkrátka příběh, u kterého nechceme, aby skončil. Když Sam na poslední stránce Pána prstenů řekne „tak jsem se vrátil“, člověk cítí prázdnotu a hledá něco, co to prázdné místo zaplní. Řadu let tohle prázdné místo plnily jiné fantasy knihy vydávané na pokračování. Příběhy s draky, rytíři a kouzly, z nichž nejpopulárnější je George R. R. Martin a jeho Píseň ledu a ohně. Jsme živočišný druh, který miluje velké příběhy.

Máte pravdu, že velké příběhy lidé měli rádi odjakživa, ale proč nás v posledních dvou dekádách přitahují právě fantasy příběhy, nejen Tolkien, ale také George R. R. Martin, Andrzej Sapkowski, J. K. Rowling, Ursula LeGuin a další? Odkud pochází fascinace fantasy žánrem?

Myslím, že za to můžou dvě věci. Tou první je naše nejistota ze světa, ve kterém žijeme. Čelíme otázce přežití lidstva na této planetě, víme, že vše může skončit. Zároveň si myslím, že popularita pohádek souvisí s úpadkem organizovaného náboženství. Lidem chybí mystické a magické reprezentace světa, které jim nabízely řecké mýty, Tóra, Nový zákon a další duchovní texty. Dnes žijeme v době, kdy toho o životě víme strašně moc, více než kdykoli v minulosti, ale zároveň nejsme nějak výrazně šťastní. Cítíme se často malí, bezmocní, bombardovaní milionem informací, máme pocit, že naše existence nemá žádný význam. Pohádkové příběhy nám dávají pocit, že každý život může být jedinečný, že existují kouzla a duchovní rozměr světa. Čtením fantasy příběhů tyto pocity můžeme zažívat, aniž by nás to k něčemu zavazovalo.

Tolkienův svět se zdá být uzavřený, zároveň stále vycházejí nové knihy prezentující to, co už více méně známe. Dokazuje to i ta vaše. Je možné, že se ještě někde objeví zcela nový, neznámý a původní, dosud přehlížený Tolkienův text a příběh ze Středozemě?

Na to neznám odpověď. Možná se něco menšího objeví, ale nejspíš nic významného. Třeba báseň, povídka nebo esej. Ale nová kniha nejspíš ne. Jiná otázka je, zda by mohly vzniknout knihy popisující nějaké nepříliš popsané období ve Středozemi, například bitvu na Kosatcových polích nebo hon na Gluma. Je ale otázka, zda je k tomu dost materiálu na knihu a zda o to Tolkienovi dědici budou mít zájem.