Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Sever Bosny: Necítíme nenávist, ale už nemáme migrantům jak pomoct a jsme unavení

První díl reportáže z kantonu Una-Sana, kde se se uprchlíci pokoušejí dostat do Evropské unie

Uprchlíci u chorvatské hranice • Autor: Profimedia
Uprchlíci u chorvatské hranice • Autor: Profimedia

Pocházím z Afghánistánu, jako všichni tady. Moji vesnici obsadil Tálibán,“ říká mladý muž představující se jako Ahmed a ukazuje na kupku hadrových lůžek na špinavé betonové podlaze, kde se krčí tucet mužských postav. Pokoj o několika čtverečních metrech s vymlácenými okny je pokryt odpadem. Ve vzduchu je cítit pach zahnívajícího jídla a potu. „Celkem je nás tady asi pět set,“ dodává, když vycházíme na střechu. Z šedivé ruiny starého hotelu se otevírá výhled na pobřeží křišťálově čisté řeky Uny obklopené kavárničkami a lavičkami plnými bezstarostných lidí.

Kanton Una-Sana ležící na hranicích Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, tedy i Evropské unie, kterou se uprchlíci marně snaží přejít. A zůstávají v oblasti, která tak patří k balkánským regionům, jež jsou dlouhodobě nejhůře postižené migrační krizí. Zde přinášíme první část dvojdílné reportáže o tom, jak vypadá jejich soužití s místní komunitou.

Raději budu tady

Padesátitisícový Bihač, který je hlavním městem kantonu Una-Sana, skýtá utečencům putujícím z Řecka a Turecka ideální výchozí bod pro pouť do Chorvatska a následně do italského Terstu. Zatímco zimu přečkávají v teplejším a přívětivějším hlavním městě Sarajevu, přes léto se přesouvají do severních oblastí, aby se náročným dvoutýdenním pochodem pokusili nelegálně překonat uzavřené vnější hranice Evropské unie. Ty leží uprostřed vrcholků rýsujících se v dáli za městem.

V kantonu o rozloze Libereckého kraje se tak celkově nachází nejméně šest tisíc migrantů a hotelový squat představuje jedno z desítek míst, kde přežívají. Jen tři kilometry odsud se tyčí polorozbořený tovární komplex, kde jsou další stovky lidí v rozvalinách pod obrovskou propadlou střechou. Další přespávají například ve stanech uprostřed lesa za městem, kde jsou podmínky ještě horší.

„Dřív jsem žil v oficiálním táboře Lipa. Ten se nachází v horách, kde mrzlo a všude byl sníh. Choulili jsme se tam namačkaní v nevytápěných vojenských stanech. Raději budu tady,” konstatuje další z mužů, když procházíme kolem tmavé místnosti, která je podle zápachu využívána jako toaleta. Ze čtyř vládou spravovaných táborů nabízejí důstojné životní podmínky pouze dva, ty jsou však určeny jen pro rodiny s dětmi.

Většinu zdejších obyvatel i ostatních migrantů v regionu tvoří chudí mladíci z Afghánistánu, Pákistánu či Bangladéše. Bohatší migranti ze Sýrie a ostatních zemí Blízkého východu, kteří byli schopni zaplatit za služby spolehlivých pašeráků, již hranice překonali. A většina rodin s dětmi vzhledem k náročnosti pouti přes Balkán žádá o mezinárodní ochranu již v Řecku

Ceny pašeráků se však v důsledku striktnější ochrany evropských hranic během posledních dvou let asi čtyřnásobně zvýšily. „Pěší převod stojí pět set eur, převoz až čtyři tisíce,” pokračuje Ahmed. Podobně jako mnoho dalších se proto snaží cestu podstoupit na vlastní pěst. „Zítra to zkusím po dvaadvacáté,” říká a nabízí mi čaj uvařený na provizorním ohništi, u něhož se ohřívá několik mužů.

Jeden ze čtyř uprchlických táborů v kantonu Una-Sana • Autor: Profimedia
Jeden ze čtyř uprchlických táborů v kantonu Una-Sana • Autor: Profimedia

Při podobných pokusech je však naprostá většina lidí chycena chorvatskou či slovinskou pohraniční stráží, zbita, okradena o majetek a nelegálně deportována zpět bez možnosti požádat o azyl. V důsledku toho se zde migranti hromadí a kanton čelí novým výzvám. Na procházce kterýmkoli koutem města je přítomnost cizinců jasně patrná. Skupiny mužů hovořící halasnou paštštinou či urdštinou neustále proudí mezi zahrádkami kaváren i řadami rodinných domků. Někteří shánějí vodu a potraviny, jiní se spacáky připnutými na batozích vyrážejí zkusit štěstí do hor. Velká skupina znuděně stojí u čínské večerky.

„Číňané jsou jedni z mála, kteří nás vpustí bez omezení,” říká jeden z okolo stojících mladíků. Volně prý smí i do mešit, ale do většiny obchodů s potravinami vždy pustí jen jednoho ze skupiny. „Jinam nesmíme vůbec,” ukazuje na cedulku s nápisem „migrantům vstup zakázán” připnutou na jedné z okolních výloh. „Nejspíš se nás bojí,” krčí rameny.

Už nic nemáme

Ne vždy situace vypadala takto. Když sem v roce 2018 kvůli přetížení hranic vedoucích přes sousední Srbsko začalo proudit větší množství lidí, byla prvotní reakce místních vstřícná. Nosili migrantům jídlo, oblečení, boty, pronajímali jim byty nebo je nechávali spát ve vlastních. „Byla to všeobecně sdílená solidarita,” vypráví asi padesátiletý Ratko, který žije v rodinném domku vedle bývalého oficiálního tábora Bira. „Místní vědí, co znamená být uprchlíkem,” naráží na humanitární krizi, která v zemi nastala během občanské války v devadesátých letech. „Navíc jsme jako muslimové cítili určitou náboženskou sounáležitost,” dodává.

Vstřícná nálada panovala navzdory skutečnosti, že nebylo příliš z čeho pomáhat. Kolaps průmyslu po válce měl za následek rapidní úbytek pracovních příležitostí a celkové zchudnutí regionu. V oblasti je až čtyřicetiprocentní nezaměstnanost, průměrná mzda se pohybuje okolo čtyř set eur. Nízká je také kapacita místních úřadů, které nedisponují prostředky k efektivnímu řešení problému.

Jenže migrační krize se ani po několika letech nikam neposunula, zatímco skromné možnosti místních k pomoci se naopak již dávno vyčerpaly. „Na začátku jsme jim do táborů nosili přebytečné oblečení a přikrývky, ale teď už nemáme nic, co bychom jim mohli ještě dát,” podotýká Ratko. Podobně jako jeho sousedy jej situace už jen unavuje. „My k těm lidem necítíme nenávist. Rodin s dětmi je všem líto. Ale doufali jsme, že se to časem vyřeší,” komentuje nerudně. „Místo toho je jich tady čím dál víc. Celé město je plné odpadků. Chci se projít kolem Uny, a oni se tam koupou a perou si oblečení.”

Jeho nechuť sdílí většina ostatních lidí ve městě, s nimiž máme příležitost hovořit. Možná nejčastěji zmiňovanou stížností jsou obavy ze zvýšení kriminality. Ty vyjadřuje i Ratkova osmnáctiletá dcera, která dobrovolničí pod Červeným křížem a s níž se později scházíme v nedaleké kavárně. „Moji kamarádku v parku obtěžovala skupina migrantů. Ani já se večer necítím úplně bezpečně. Lidé jsou opatrnější než dřív, skoro každý si pořídil psa,” tvrdí a ukazuje na dvory okolních domů, ze kterých se každou chvíli ozývá štěkot. V Bosně přitom jde o zřídka vídaný jev, podobně jako v dalších většinově islámských zemích je tu pes považován za nečisté zvíře.

Tábor Vucjak, Una Sana • Autor: Profimedia
Tábor Vucjak, Una Sana • Autor: Profimedia

Frustrace a strach občas eskaluje i do otevřených incidentů. Když se na konci minulého roku jednalo o znovuotevření tábora Bira, někteří místní pod vedením středoškolského učitele výtvarné výchovy Seje Ramiče pořádali každý večer po několik měsíců blokády, při kterých před vchodem do tábora rozložili grily. Ojediněle se objevují i vážnější případy. V nedaleké vesnici Vrnograč se po krátkou dobu odehrávaly hony, během nichž místní radikálové cíleně vyráželi hledat a bít uprchlíky. Nelze však říci, že by si kterákoli z těchto aktivit získala masovou podporu. Nespokojenost, kterou Ratko, jeho sousedé a většina ostatních starousedlíků v regionu pociťuje, většinu času bublá pod povrchem.

„Jde spíš o nezvyk. Když se skupina urdsky hovořících vousatých mužů nahromadí kolem obchodu, odeženou ostatní zákazníky, přestože si jdou jen koupit jídlo. Místní nejsou na něco podobného zvyklí a cítí automaticky nedůvěru,” vysvětluje na policejní stanici místní prokurátor Adnan.  Podle oficiálních policejních záznamů se přitom kriminalita naopak snižuje. „Samozřejmě, v každé společnosti jsou asi tři procenta kriminálníků a určité incidenty se skutečně dějí. Jenže lidé jsou na jakýkoli zločin mnohem citlivější a každý problém považují za důkaz, že sem migranti přinesli potíže. Navíc jsou jim některé druhy zločinů, typicky vloupání do domu, lidmi připisovány automaticky.”

Nechtějí být vidět

V kantonu se přesto najde i určité množství lidí, kteří se stále snaží situaci aktivně řešit. Musejí však bojovat s řadou obtíží, a jejich činnost navíc v nespokojené atmosféře vyvolává další tenze. Při vjezdu do druhého největšího města v oblasti, třicetitisícové Velike Kladuše, zastavujeme u rozlehlého třípatrového zeleného domu. Asi třicetiletá žena, která se představuje jako Alma, před ním nakládá do auta olej, brambory, nebo spacáky. „Jednoho dne jsem se rozhodla odnést nespotřebované jídlo do uprchlického squatu a od té doby tam chodím. Už třetím rokem. Někteří lidé mi navíc začali přinášet potraviny a oblečení, abych jim je předala,” vypráví.

Na jaře jí však byla tato činnost policií zakázána. Podle nařízení operativní skupiny USK, která se skládá z představitelů kantonu a policie, nesmí být migranti transportováni vozidly, pod přísnou kontrolou je i jejich ubytovávání a na místní je mnohdy vyvíjen nátlak, aby jim nepomáhali ani dalšími způsoby. „Měli jsme tady případ Alžířana, který potřeboval lékařskou péči. Lékař ho odmítl ošetřit a přivolal policii. Nalhal hlídce, že tady dělá problémy, i když byl celou dobu zticha. Hlídka ho chtěla odvézt na stanici, kde obvykle zatčené bijí. Naštěstí se mi je podařilo přemluvit, aby ho alespoň odvezli zpátky tam, kde jsme ho našli.”

Tábor Vucjak, Una Sana • Autor: Profimedia
Tábor Vucjak, Una Sana • Autor: Profimedia

Policejní tlak přinutil Almu k založení oficiální organizace. „Minimální potřebný počet lidí byl čtyři, tak jsem do zakládající listiny vepsala tři další známé, kterým to bylo jedno.” Postupně se však začali přidávat skuteční dobrovolníci. Dnes osmičlenný spolek se navíc nedávno začal profesionalizovat díky podpoře rakouské neziskové organizace S.O.S. Balkan Route, která se zabývá právě pomocí běžencům na balkánské trase.

„Jsme jediná podobná oficiální organizace ve městě, a kdokoli chce pomoci, jde za námi,” pokračuje Alma, když dokončí nakládání a zavírá kufr. „Když za mnou přijde někdo místní s příspěvkem, přizvu ho, ať objede squaty s námi. Chci lidem ukázat, že se jich nemusejí bát. Chodím mezi migranty i v noci a nikdy se mi nic nestalo. Zásadním problémem je, že mnoho z těch, kteří mi přispívají, chce pomoci, ale nechtějí při tom být viděni ostatními lidmi - bojí se takto otevřeně jít proti veřejné náladě,” myslí si.

O chvíli později přichází jedna z Alminých dobrovolnic a nasedáme do auta. V krátkých intervalech zastavujeme ve dvou starých továrnách i několika dříve prázdných rodinných domech, které ve vylidňující se zemi migranti zasquatovali nebo jim byly nabídnuty místními. Na každém z nich jsme očekáváni desítkami mladíků, kteří Almu zjevně dobře znají a přebírají od ní s poděkováním tašky z kufru.

Přestože je pomoc pod Alminou taktovkou dobře organizovaná a finančně podporovaná, k trvalému řešení krize přispět nemůže. „Předání jídla migrantům na chvíli ulehčí, ale příští den je potřeba znova. Řešíme v malém měřítku základní problémy. K opravdové změně situace a v důsledku toho i zdejšího veřejného mínění vůči migrantům by však bylo třeba mnohonásobně většího množství lidí i prostředků,” myslí si.

Když se vracíme do Velike Kladuše, zastavujeme u vysoké bílé siluety hotelu Napoleon známého flambovanými steaky. „Nechával jsem jich alespoň několik přespat ve volných pokojích,” říká uvnitř asi třicetiletý majitel Sandro. „Určitá menšina mi začala působit potíže. Porvali se mi tu noži, a když jsem je vyhodil, začali mi vyhrožovat.“

Nyní je přijímat nechce, avšak ze zcela jiného důvodu. „Místní komunita je malá a stačilo několik incidentů, aby se veřejné mínění obrátilo. Kdybych je tady nechal byť jenom jíst, vyvíjeli by na mě místní nátlak. Nepřišli by sem, a to by pro mě bylo likvidační,” tvrdí. „Pokoušet se situaci sám řešit připomíná boj s větrnými mlýny,” shrnuje. „Obyčejným lidem chybí prostředky. Navíc bychom museli jít proti většinovému mínění, což si nemůžu dovolit.“

Krize jako příležitost?

Sandrovi se však celá situace ekonomicky vyplácí - podobně jako některým dalším. Jde možná o nejvýraznější měřitelný pozitivní dopad krize. „Kladuša není turistické místo, ale obvykle sem přijíždějí lidé pracující v zahraničí navštívit příbuzné. Pandemie to úplně znemožnila.” Příjem mu ale částečně nahradili zahraniční dobrovolníci, kteří k němu chodí jíst a bydlet díky jeho znalosti angličtiny, a také humanitární organizace, které u něho nakupují potraviny pro uprchlíky.

Mezinárodní humanitární organizace jako IOM nebo Červený kříž sídlící v Bihaći a Kladuši také dávají práci stovkám místních, čímž pomáhají ke snížení nezaměstnanosti. Jedním z nich je dvaadvacetiletý Faris, který je v hotelové restauraci na obědě. „Průmysl v regionu už nefunguje a do státní správy se člověk dostane jen s dobrými kontakty. Mezinárodní organizace ale nabízejí dobrou práci za mzdu, která dvojnásobně převyšuje regionální průměr,” tvrdí spokojeně.

Sám pracuje jako kulturní mediátor pro Červený Kříž. Podobné organizace nabízejí širokou škálu pracovních míst od řidičů, kuchařů a uklízeček po administrativní a sociální pracovníky, překladatele nebo učitele. „Práci našli i známí, kteří ji neúspěšně hledali celé měsíce. Někteří z nich se přitom proti migrantům ostře vymezují, ale nemohou si vybírat,” popisuje mladý muž. Velmi podobná situace panuje i v jiných postižených regionech, kam plynou zahraniční investice určené k řešení krize.

Někteří místní pak profitují ze situace nepřímo. Asi dvě stě metrů od hotelu stojí nenápadná pobočka bankovní společnosti Western Union, před níž právě vysoký muž předává peníze skupině Pákistánců. Po neúspěšném přechodu hranic bývají zpravidla migranti okradeni o finanční prostředky a jejich rodiny se je snaží na dálku podpořit. Výběr je však podmíněn dokladem totožnosti, které migranti nemají, a tak jim službu zprostředkovávají místí za provizi.

Ekonomické přínosy nejsou natolik zásadní, aby region dokázaly dostat z bídné situace. Přesto spolu s ostatními důsledky migrace vytrhly periferní oblast z dvacet let trvající letargie. Zůstává otázkou, může přítok příležitostí a otevření vnějšímu světu změnit kanton k lepšímu, nebo se to vše přidá k řadě problémů, které zdejší společnost dlouhodobě sužují.

Text byl vytvořen s finanční podporou EU. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].