Seriály nás učí, že nejvíc záleží na příbězích policistů

Ve stejnou chvíli, kdy v USA zpravodajské relace v hlavním vysílacím čase přinášejí zprávy o masivních protestech vůči policejnímu násilí, mají diváci na programech kabelových televizích možnost sledovat nespočet policejních seriálů typu Zákon a pořádek nebo Myšlenky zločince.

Podnětný a skvěle vyargumentovaný postřeh o tom, jak televizní produkce formuje pohled veřejnosti na důležitost police, přináší Kathryn VanArendonk na serveru Vulture v komentáři nazvaném Policajti jsou vždycky hlavní hrdinové. „Televize dlouhou dobu udržuje perspektivu, která pomáhá utvářet to, jak diváci nahlížejí svět. Perspektivu, v níž jsou vítězství policie nadřazena komunitám, jimž mají sloužit,“ popisuje autorka a opírá se nevysychající příliv desítek seriálů s policejní a kriminalistickou tématikou, která vládnou obrazovkám posledních několik dekád.

„Řád, policií spravovaný status quo, je dobrý, jeho narušení je špatné. Existuje mnoho důvodů, proč se policejní úhel pohledu stal výchozím rámováním celonárodních nepokojů - včetně institucionalizovaného rasismu, kapitalistického nutkání upřednostňovat majetek před lidským životem a politického systému, který prospívá těm, kteří jsou už u moci. Ale roli tu hraje i televize,“ píše VanArendonk. „Obří nálož policejních seriálů představuje desítky let kulturního vzdělávání v tom, kdo si zaslouží pozornost a na jehož perspektivě záleží nejvíc. V příbězích o americkém zločinu nás televize učí, že policisté jsou ti hrdinové, na nichž by nám mělo záležet.“

To vše se dá využít i pro rétoriku o stávající policejní brutalitě ve Spojených státech a získávání sympatií veřejnosti pro násilí páchané bezpečnostními složkami. Autorka popisuje vypravěčské postupy, s nimiž většina seriálů pracuje. Prostředí, v němž ke zločinu dochází, často není vůbec prokreslené a s každým dílem se mění, zatímco policejní hrdinové zůstávají. Jejich jména si diváci pamatují a na jejich osudech jim záleží.

Dokonce i když mnohá televizní díla zobrazují policisty selhávající, prohnilé a zkorumpované, hlavní premisa je zachovaná: „Policisté jsou stále v centru pozornosti, stále je to jejich hledisko, které používáme k interpretaci světa, jejich postavy sledujeme týden co týden. Coby televizní diváci jsme uvězněni uvnitř policejní perspektivy, připoutaní k jejich potřebám, touhám a dennímu rytmu.“

Deník The Guardian ukončil seriál věnovaný stovce vítězných skladeb britské hitparády. Jedničkou mezi jedničkami se podle redaktorů stal singl West End Girls od dua Pet Shop Boys následovaný hitem Ghost Town od The Specials, She Loves You od The Beatles je pak na třetím místě.

Singl z roku 1984 se točí kolem tehdejšího třídního napětí mezi východním a západním Londýnem, kdy se bohatství a kulturnímu dění dařilo spíše v západní části. „West End Girls je objektiv zaostřený na glamourové podsvětí. Vyfintěné mladé ženy a dychtiví mladí muži se potkávají v zákoutích Londýna, která se už začínají gentrifikovat, i když jsou stále ještě dost pochybná na to, aby za tím flirtem byl dostatečně viditelný rozměr transakce. Člověk může až slyšet, jak jejich ega chřestí, když se navzájem využívají kvůli sexu, drogám, pochybnému cool faktoru a pocitu nadřazenosti,“ líčí náladu a kulisy písně hudební publicistka Laura Snapes.

A dále zdůrazňuje silnou stránku písně, kterou je paradoxně odstup v hlase zpěváka Neila Tennanta. Situaci popisuje nikoli jako aktér, nýbrž jako pozorovatel. Sám Tennant k tomu v aktuálním rozhovoru poznamenává: „West End Girls je několik nahrávek v jedné. Je to taneční nahrávka. Ale původně byla zamýšlená jako rapová nahrávka. Je to náladová pohlednice. Je o městě v noci. Je o klucích a holkách, kteří se potkávají, aby si užili zábavu. Je o sexu. Je paranoidní. Zároveň se její poselství podobá tomu v Dancing in the Streets – je o výpravě do nočního města, což je symbolem požitků.“

Co znamená nutnost dodržovat pravidla společenské distance pro tak intimní a na vzájemné chemii závislý rituál, jako je první rande? To, co se odehrávalo v kavárnách, se v posledních týdnech přesunulo na digitální platformy - a změny, jež to přineslo, se rozhodl prozkoumat filmař Simon Mendes.

Server magazínu The New Yorker přináší desetiminutový snímek zmíněného dokumentaristy, který již v časech před pandemií vnímal výjimečnost a křehkost situace, jíž je první setkání dvou lidí. „Vždy jsem rád pokradmu poslouchal lidi, co jsou na rande. Ta dynamika je fascinující,“ říká tu Mendes. „Dává naráz obrovské možnosti, ale zároveň je tu potenciál, aby to setkání vyšlo zcela vniveč. Je to okamžik zranitelnosti.“

Mendes oslovil lidi na Facebooku a stránce Craigslist s nabídkou 50 dolarů, pokud půjdou na digitální rande, nahrají ho a dovolí mu s nahrávkou pracovat pro účely krátkého dokumentu. Lidé mohli nahrávat jak setkání, která už byla domluvena, ale Mendes se nabídl, že je ochotný singl osoby i propojit – o což byl prý velký zájem. Výsledný desetiminutový snímek Dating in Place přináší konverzaci šesti párů, z nichž v pěti případech jde o skutečně první rande.

V rámci přípravy si sám taktéž domluvil virtuální rande a přineslo mu to překvapivé poznání, že ho tento formát zbavil obvyklé úzkosti: „Jelikož byla vyloučena jakákoli možnost fyzického kontaktu, došlo mi, že tu osobu mohu doopravdy poznat.“