Nová hudba se na internetu objevuje každou minutu, ovšem zájem publika se pomalu stáčí ke starším nahrávkám - a podle znalců by to mohlo mít vliv i na budoucí podobu a strukturu hudebního byznysu. Aktuální tendence trhu popisuje Tim Ingham v mimořádně zajímavém textu pro Rolling Stone.
Celkové příjmy ze streamování stále rostou, přičemž trend naznačuje ještě jednu věc: streamování nové hudby je na vzestupu, ale ještě strměji roste křivka streamování té starší. Tedy takové, která je v době, kdy posluchač zmáčkne play, starší než tři roky. Kupříkladu archivní hudba z katalogu Universal Music Group – největšího držitele hudebních autorských práv na světě - se na výnosech firmy v roce 2019 podílela z 57 procent, o rok dříve to bylo 54 procent. Podobnou tendenci hlásí i BMG.
Důvod, proč se to nyní děje, je znám: největší přírůstek nových uživatelů streamovacích služeb na předních světových trzích je mezi posluchači středního věku. Například 60 procent nových uživatelů v Británii, kteří začali streamovat v rozmezí února 2019 až února 2020, bylo starších 45 let. V souběhu s tím karanténní opatření během pandemie pozastavila vydávání nových hudebních blockbusterů. To všechno naznačuje, že historické katalogy aktuálně představují nevytěžená úložiště zlata, jichž si začíná všímat Wall Street.
„Kam to může vést,“ ptá se řečnicky Ingham a rýsuje možný scénář, který by do budoucna změnil zažitou strukturu hudebních firem. S vědomím toho, že katalogy přinášejí velké výnosy a zároveň na rozdíl od podepisování a propagování nových umělců nevyžadují nákladnou správu, mohlo by dojít k oddělení těchto dvou složek. Za příklad si Ingham opět bere Universal Music Group, jejíž všechny divize přinesly v roce 2019 zisk 8,04 miliardy dolarů, ale víc než polovina (4,6 miliardy dolarů) šla zpět do investic na rozvoj umělců, což představuje velkou zátěž.
Ingham tedy naznačuje budoucí kroky: „Pokud byste dnes byli investorem ve velké hudební společnosti a chtěli jste maximalizovat zisky, nejspíš byste firmě radili, aby vyčlenila pouze tu nejcennější část svých aktiv – jmenovitě práva na katalogové nahrávky – a tu část podnikání založenou podepisování a rozvoji nových talentů od ní drželi oddělenou.“
„Mluvím s lidmi z popu a oni mi říkají: Jo, ty seš ten experimentátor. Pak se bavím s lidmi z experimentální scény a ti zase tvrdí: Jasně, ty seš ten popař,“ hovoří o sobě výstižně A. G. Cook, zakladatel vydavatelství PC Music, které na sebe už od roku 2013 upozorňuje výraznou estetikou a zvukem, který si na jednu stranu utahuje z mainstreamových popových hitmakerů tím, že některá jejich gesta přehání, ale na druhou stranu s nimi už také soupeří o posluchače.
Profil hudebníka, který je v mnoha ohledech zodpovědný za jeden z nosných trendů popu desátých let, přináší Jon Pareles na stránkách The New York Times. Z líhně kolektivu, mezi jehož členy se vyskytují producenti, hudebníci i grafičtí designeři, vzešlo už nejedno úspěšné jméno a z Cooka se stal vyhledávaný producent. Od roku 2016 úzce spolupracuje s Charli XCX – dokonce spolu natočili album během jediného dne, ale nikdy ho nevydali. V říjnu zase vyjde jím produkované sólové album zpěváka Jonsiho, který jinak stojí v čele Sigur Rós.
Současně s tím ale A. G. Cook vydává v průběhu dvou měsíců svá dvě debutová alba. První z nich nazvané 7G vyšlo v srpnu a jedná se o jakýsi výběr z hard-disku rozdělený do sedmi části, z nichž každé dominuje nějaký nástroj nebo přístup k věci. Druhé album, které ponese název Apple, vyjde 18. září. Pokud hudbu A. G. Cooka něco charakterizuje, pak je to podle Parelese nechuť uvažovat v protipólech typu přírodní versus umělé. „Lidé v hudbě mají tendenci používat opozita,“ popisuje Cook. „Buď žánrová opozita, nebo ve smyslu autentické a neautentické, nebo elektronické a akustické. V mém pojetí si je však většina těchto opozit rovna, operují na stejné úrovni. Konflikt člověka a stroje, to je modernistická debata, kterou vedlo dvacáté století.“
A na jiném místě pak konstatuje: „Dneska má každý laptop, iPad nebo něco takového. To je lidový nástroj naší éry – je všude. Za tím elektronickým zařízením lze slyšet člověka.“
Jak z filantropie profitují především superbohatí. To popisuje dlouhý text renomovaného britského autora Paula Vallelyho na serveru The Guardian, který vychází z jeho čerstvě vydané knihy Philanthropy – from Aristotle to Zuckerberg.
V podtitulu pak figuruje následující otázka. Filantropů je dnes více než kdy v historii a každý rok přispívají miliardami na nejrůznější charity, jak je tedy možné, že nůžky nerovnosti se stále rozevírají? Vallely se tématům nerovnosti, charity a filantropie věnuje již od osmdesátých let, kdy jako reportér popisoval hladomor v Etiopii, v roce 1990 pak publikoval knihu Bad Samaritans: First World Ethics and Third World Debt. Její tezi, že je nutné se pohnout od „charity ke spravedlnosti“, později převzala také iniciativa Jubilee 2000 a série koncertů Live 8.
„Obvyklý předpoklad, že filantropie automaticky vede k přerozdělení peněz, je mylný. Mnoho elitních filantropů podporuje projekty prospívající elitám. Spíše než aby svět činili lepším místem, do značné míry ho konzervují takový, jaký je. Filantropie velmi často prospívá bohatým - a nikdo za to filantropy nežene k odpovědnosti,“ píše Vallely, který si bedlivě všímá toho, jakou strukturu obvykle mívá tato ad hoc pomoc a jaké projekty bohatí dárci upřednostňují.
„Filantropie je vždy výrazem moci. Dávání často závisí na osobních rozmarech superbohatých jednotlivců. Ty se někdy shodují s prioritami dané společnosti, ale jindy jim odporují, nebo je dokonce podkopávají,“ pokračuje Vallely v popisu situace, kdy se dary nereagují na urgentní poptávku dané lokality a komunity. Za příklad si bere třeba některé kroky nadace Billa a Melindy Gatesových a v závěru dlouhé ukázky pak poukazuje na hluboký problém.
„Pokud jde o řešení nerovnosti, uvědomělý filantrop může financovat vzdělávací stipendia pro děti ze znevýhodněného prostředí nebo přispívat na vzdělávací programy, které by méně placeným pracovníků umožnily získat lepší práci. To sice několika lidem pomůže vymanit se ze špatných podmínek, ale bezpočet dalších nadále zůstane v nekvalitních školách nebo v málo placené a nejisté práci. Opravdu jen velmi málo filantropů přemýšlí o financování výzkumu nebo iniciativ, které by řešily, proč je tolik škol špatných a proč jsou na tolika pracovních místech lidé vykořisťováni. Takový přístup je podle Davida Callahana z webu Inside Philanthropy podobný tomu, jako by člověk pěstoval malé stromky, zatímco se kácí celý les.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
