Sraz máme na Masaryčce v 9.15. Při včerejším telefonátu, kdy jsem já preferoval východ-jih a David spíš sever-jih, jsme se dohodli na kompromisu sever-východ. Budiž, bude to velkolepý pochod. Kdo už kdy obešel pěšky za jeden den dva póly! Jedeme vláčkem na Sedlec, přívozem se v ranním zimním slunci přepravíme na Zámky a jdeme hledat severní pól Prahy.
Dohodli jsme se, že půjdeme spontánně, budeme zhruba dodržovat směr bez hledání konkrétní trasy, bude to tak příjemnější. Jdeme podél Vltavy, malá vrstva sněhu pokrývá velkou vrstvu ledu. Chodí se výborně, začínáme si počítat skóre, kdo se kolikrát vyseká. Po chvilce hledání si říkáme, že možná konkrétní polohy pólů bychom si najít mohli, ať se zbytečně nezdržujeme. David se kouká na mapu. „Noo, hele, von ten severní pól je vlastně uplně jinde.“ Super, dva inteligenti se vydali na výlet! Zjišťujeme, že severní pól je až u Hovorčovic nad Ďáblicemi. No dobře, tak vyrážíme.
Po chvíli začínám vést v počtu pádů, Draháňské údolí se táhne do kopce a to je ošemetné. Potkáváme neskutečně malebné chaloupky s různými kutilskými vymoženostmi (např. zahradní postel v obrovském sudu) a připadáme si jak postavičky z Machinaria. Po pokusu odbočit z hlavní cesty se rychle vrátíme po tom, co na nás zařve jakýsi pán na vysquatovaném pozemku: „To si děláš prdel, musíš chodit vždycky tudy?“ „Já tudy du poprvý, sorry.“ „Já tady mam hajzl a zrovna seru!!“ Dobře, pán tam opravdu seděl v nějaké hromadě plechů, raději jsme zdrhli.
Před námi se vynoří pomaloučku Dolní Chabry. Místní nám radí, ať nechodíme maličkou uličkou, že jsou tam ne moc bezpečné schody. My se samozřejmě nedáme, jdeme tam a naše skóre pádů notně zhmotní. Podél Ďáblického háje je všude miliarda dětí na bobech, lidí na běžkách, je krásný zasněžený, ale ne sněžící den. U ďáblické hvězdárny chvilku zastavujeme (David si libuje ve všelijakých astronomických záležitostech) a jdeme dál do Čakovic. V Čakovicích prolezeme starý cukrovar (kde je spousta starých kolejí, a ty miluju zase já) a přes zámek, Třeboradice a pak pole se dostaneme k malému patníčku, na kterém je napsáno: „S pól Prahy“.
Tak tady jsme měli ráno začít a už jsou dvě hodiny, paráda. Vyrážíme intuitivně směr Klánovice, polem plným zajíců se dostáváme do Miškovic (které jsem zapomněl, že vůbec v Praze existují) a pokračujeme Vinořským parkem. V Satalicích už hodně intenzivně přemýšlíme o jídle, ale vietnamská večerka toho moc nenabízí, počkáme si tedy na Horní Počernice, tam jistě něco bude.
Pomaloučku polehoučku mě začínají hodně bolet nohy. Jdeme neosvětlení po odporné silnici do Počernic a auta nás neobjíždějí, protože nás nevidí. Tak vždycky uskočíme do zahnědlého sněhu v příkopu. Po překonání D11 se ocitáme v Počernicích a hned vlezeme do Penny a koupíme si spoustu pečiva a pití. Jakási zaměstnankyně se nám snaží vnutit sáček, my vytahujeme usmolený smradlavý igeliťák z kapsy a nenecháme si vymluvit, že to dáme do něj, že to je ekologické. Paní se na nás dívá jako na idioty. Chápu.
První pauza za celý výlet! Lavička u hřiště u Penny. Zjišťujeme, že když sedíme, objeví se něco, co jsme zatím neobjevili. Zima! Celí zmrzlí dojíme svoje zmražené ubohosti a vydáváme se dál. Moje nohy začínají vypovídat službu, kdyby bylo léto, bylo by to lepší, ale po ledě člověk nějak intenzivněji zapojuje svaly u kolena, které mi pomalu začínají bránit v narovnání levé nohy. Vlézáme do lesa u Xaverova. Už je tma, vidíme jen díky světelnému smogu. Baterky nemáme. Občas spadneme do potoka, ztratíme modrou značku, ale záhadným způsobem se dostaneme po delší době až do Klánovic.
Je skvělé, jak se proměňují témata k diskuzi v závislosti na vymytí mozku. Zatímco ještě v Čakovicích jsme probírali výuku dějin umění, zdroje inspirace v tvorbě a konzumnost společnosti, za Satalicemi už jsme jen nadávali na řidiče, v lese u Xaverova jsme se předháněli, kdo si víc nahlas krkne, a v Klánovicích už jsme jen úpěli.
Co teď, já už skoro nemůžu dál, chodím ohnutý jako stařeček. To už jsme se ale ocitli ve světle lamp, autobusů a nádraží v Klánovicích. Všechno jede do města, domů. Ale když jsme tak blízko, nemůžeme to přece vzdát! Zalézáme opět do lesa. Teď už jen mlčíme. Já se zastavuju každých 60 metrů, abych si protáhl nohu, kterou nemůžu hýbat. Palčivě bolí. Nic nevidíme. Ale už jsme blízko. Kilometr. Půl. 200 metrů. 70 metrů, už to tady někde bude!
„Haštale, divočák…“ Podívám se a třicet metrů před námi (zhruba v místě pólu) se tyčí obrovská silueta s rypákem a další dvě hroudy vedle ní. Ok. Otáčíme se na podpatku. Ale neutíkáme, to totiž nejde. Haha. Ani chodit skoro nejde. Divočák na nás kouká, ale nejde za námi. No výborně, dolézáme (doslova) na nádraží v Úvalech. Za 53 minut to jede, budova je zavřená. Mrzneme tedy na nástupišti, ale je nám všechno jedno. Takovou bolest v nohou jsem nezažil.
Lidé na Masaryčce na nás koukají a snaží se nás analyzovat. Ožrale nevypadáme, jako bezdomovci ani feťáci taky ne. A je nám tak kolem dvaceti. Proč teda chodíme jako takoví exoti? Cha. Padám doma do postele. Takže my jsme ušli 47 kilometrů za 12 hodin a 60 metrů před cílem to vzdáme, to je fakt super.
Ale to je jedno, jako bychom tam byli. Vlastně je to daleko krásnější pointa, než najít ten dementní patník! O to víc, když jsem o pár dní později zjistil, že byl přemístěn kvůli divočákům o několik metrů blíž ke stezce. Takže jsme tam vlastně byli!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
