Zní to divoce, nicméně na stránkách deníku The New York Times si tuhle otázku z titulku naprosto vážně klade David Bentley Hart, autor nejnovějšího překladu Nového zákona do angličtiny. Podle recenzí se jedná o novátorský, pokud možno doslovný převod - ignorující letitou tradici a bez snahy zahladit nejasnosti a často útržkovitý charakter původního textu. Ten je ostatně podle autora“historickou hádankou nejen proto, že pochází ze vzdáleného světa starověku, ale spíše proto, že často působí dojmem, že nedával příliš smysl ani v kontextu své doby”.
Překladatel (a vědec) tak upozorňuje, že slova jako “peklo”, “věčný” jsou často v původním textu zapeklitě složité termíny, jež jsme si v překladech příjemně zjednodušili. Jeho fascinace se ale zjevně točí hlavně okolo řeckých výrazů odkazujících na to, co je “společné” (koinon), a především “pospolitost” (koinonia). Nový zákon v jeho očích nabádá dosti jednoznačně ke komunitnímu životu bez soukromého majetku - a myslí se to naprosto doslova.
Pro moderní křesťany - a nejvíc ze všeho možná pro moderní americké církve - je taková představa téměř skandální. Původní církev nicméně měla k majetku dosti odtažitý vztah. “Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí vším, co má, nemůže být mým učedníkem,” říká Ježíš v Evangeliu podle Lukáše a Hart rychle cituje řadu dalších příkladů. Prvotní skupiny křesťanů skutečně žily společně v komunitách poté, co jednotliví členové prodali svůj majetek a peníze si rozdělili podle potřeb. Všechno ostatní sdíleli společně.
„Došel jsem k názoru, že koinonia často odkazuje k přesnému souboru pravidel v rámci raných křesťanských komunit, jde o zvláštní sociální uspořádání, jež bylo integrální součástí života v Kristu. Když například List Židům nabádá věřící, aby nezanedbávali koinonia, nebo když první list Timoteovi vyzývá, aby se stali koinonikoi, nejde o doporučení být štědrým, jak se věc obvykle interpretuje, ale o pobídku k velmi specifické formě komunitního života.“
Srovnání s komunismem samozřejmě kulhá v tom smyslu, že křesťanství nebylo politickým hnutím a nemělo ani ideologickou ambici. Křesťané vytvářeli spíše jakýsi alternativní svět soběstačných komunit, které byly spolu částečně propojeny sítí vztahů a představovaly svým způsobem říši uvnitř říše. Jednalo se o království nikoliv z tohoto světa, nicméně stále v něm přítomné, jež zahrnovalo radikálně odlišné vnímání společnosti a soukromého majetku.
Rané křesťanské komunity zkrátka vnímaly a braly život radikálně. Jejich členové druhý příchod Krista nepovažovali za metaforickou záležitost odloženou na neurčito někam na konec dějin, ale jako naprosto reálné očekávání, k němuž s největší pravděpodobností dojde ještě za jejich životů. “Nonšalance, s jakou přistupovali k soukromému vlastnictví, byla v jejich případě mnohem snazší. Chápali sebe samé jako přechodné nájemníky v rychle mizejícím světě, uprchlíky, kteří kráčí nalehko dějinami, jež nejsou jejich vlastním příběhem,” popisuje Hart.
I když se Spasitel k návratu nemá dodnes, idea komunitního života přetrvala docela dlouho. Ještě ve 2. století jsou křesťané popisováni jako lidé, kteří “na majetek pohlíží s pohrdáním a vše vlastní společně”. A ještě v 5. století křesťanští teologové odmítají soukromé vlastnictví jako svého druhu krádež. “(Církevní otec) Jan Zlatoústý o bohatství a chudobě často mluvil způsobem, který dělá z Marxe a Bakunina umírněné konzervativce,“ píše americký překladatel. “Podle něj existují jenom jediné (nedělitelné) lidské statky, které patří všem, a ti, kteří si z nich berou víc, než je nezbytně nutné, jsou lupiči a odpadlíci od pravé křesťanské charitativní praxe.“
Překladateli se po raných křesťanech a jejich “apokalyptickém zvěstování něčeho zcela bezprecedentního” evidentně stýská. Křesťanství se proměnilo v “usedlý věroučný systém”, opovrhovaný establishment, který nabízí “především útěchu a povzbuzení, jež člověk od náboženské instituce očekává”. Původní radikální zápal občas probleskne, ale jinak je prý proměna energické, vizionářské duchovní alternativy v obézního molocha (v Česku s vlastním managementem realit) očekávatelná a pochopitelná. Odmítat majetek, “nejdůležitější mechanismus každé společnosti”, nelze věčně. A všechna náboženství dosahují historického úspěchu skrze proces zmírnění svých nejradikálnějších požadavků.
Z komentáře je nicméně cítit neklid. “Ti z nás, pro které je Nový zákon něčím víc než historickým záznamem, ale představuje i výzvu současnosti, si občas musíme klást otázku, zda vzdálenost, která dělí křesťanství apoštolské éry od pohodlnějších pozdějších verzí - a především pak od té, jež je vlastní dnešnímu rozvinutému světu - není něčím víc než výsledkem působení času,“ končí text.
Radikalita a duch prvních generací křesťanů je skvěle zachycená v knize The Kingdom (Království) od hvězdného francouzského autora Emmanuela Carréreho, jež v anglickém překladu vyšla letos na jaře.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
