Bývalý poradce Donalda Trumpa Stephen Bannon poskytl těsně před rezignací rozhovor, v němž celkem zásadně zpochybnil rétoriku svého tehdejšího šéfa: prohlásil, že silná slova proti Pchjongjangu jsou jenom řeči, dokud někdo nenajde způsob, jak zabránit masivnímu útoku na jihokorejské hlavní město Soul, v němž by v takovém případě zahynuly miliony lidí. “Neexistuje vojenské řešení, na to zapomeňte,” prohlásil doslova, “dokud se nevyřeší ta část rovnice, podle které během prvních 30 minut konfliktu nezahyne v Soulu kvůli konvenčním zbraním deset milionů lidí, nechápu, o čem mluvíte.”
To jen tak na počátek z úst bývalého klíčového poradce považovaného za strůjce Trumpova volebního úspěchu. Od té doby se odehrála spousta věcí. Bannon není poradcem, nad Japonskem přeletěla severokorejská balistická raketa a severokorejský režim otestoval jadernou zbraň, o níž tvrdí, že se jedná o vodíkovou bombu použitelnou jako raketová hlavice (ale experti o tom trochu pochybují).
K nemožnému vojenskému “řešení” jsme nicméně o pořádný krok blíž. Americká velvyslankyně při OSN Nikki Haley například prohlásila, že “Severní Korea si koleduje o válku”. Jižní Korea provedla ostrou simulaci útoku na severokorejské jaderné zařízení a dohodla se s americkým prezidentem na nákupu zbraní za miliardy dolarů. Japonsko vývoj považuje za nepřijatelný.
Existuje cesta zpět? Pokud ano, je stále užší a hůře zřetelná. Dva nevyzpytatelní lídři jsou zaklesnutí v přetahované, v níž nakonec jeden bude muset ztratit tvář. Donald Trump opakuje, že severokorejský program je nepřijatelný a vyhrožuje “ohnivou výhní, jakou svět dosud nespatřil”. Kim Čong-un se tváří, že nic neslyší, pálí rakety a testuje jaderné nálože. Trump nemůže výhrůžky opakovat donekonečna, pokud nechce začít vypadat směšně. Kim pravděpodobně nemůže výhrůžkám ustoupit, pokud nechce doma ukázat, že není tak silný, jak se zdá - čímž by velmi pravděpodobně ohrozil své (a nejen politické) přežití.
Problém neulehčuje fakt, že oba klíčoví hráči (Trump a Kim) čelí podezření, že stav jejich myslí není úplně průzračný. Jak upozorňuje Gideon Rachman, základní teorie Kimova chování praví, že jaderný program považuje za záruku setrvání u moci, poučen osudem Saddáma Husajna a Muamara Kaddáfího, a tudíž se ho nikdy nevzdá.
Tato teorie je celkem útěšná: naznačuje, že severokorejský vůdce nepotřebuje ani netouží zbraně skutečně použít, ale zároveň úplně nevysvětluje, proč napětí tak masivně stupňuje. Kim riskuje, že Američané dojdou k názoru, že to skutečně nemá v hlavě v pořádku - nebo diplomatičtěji, že “není racionálním hráčem”. Pak se ovšem ve víře, že Kim jednoho dne opravdu zavelí na jadernou zteč, zcela mění kalkul - třeba že je lépe riskovat miliony lidí v Soulu než výbuch jaderné hlavice v Los Angeles.
Rachman ovšem dodává, že racionalita druhé strany také není úplně zaručená. Především: proč tlačí Trump tak strašně na pilu, když i jeho vlastní (ex)poradce říká, že vojenské řešení neexistuje? A co třeba reakce na poslední jadernou explozi, kterou Trump doprovodil tweetem kritizujícím Jižní(!) Koreu za snahu najít mírové řešení?
A další postoje vůči Asii jsou podobně zmatečné: Trump vyhrožuje ukončením dohody o volném obchodu (opět) s Jižní Koreou plus “ukončením veškeré obchodní spolupráce s kteroukoliv zemí obchodující se Severní Koreou”. To by v praxi znamenalo přerušení ekonomických kontaktů mezi USA a Čínou, tedy dvěma největšími ekonomikami světa. Následoval by zřejmě totální globální ekonomický chaos.
Rachman k tomu podotýká, že na počátku velkých válečných konfliktů minulého století stál opakovaně zásadně chybný odhad situace: Němci si třeba neuměli v roce 1914 představit, že by Británie vstoupila do války kvůli Belgii, Stalin si zase nedokázal připustit, že by se Hitler rozhoupal k invazi do Ruska.
Hra, která je rozehraná ve východní Asii, je přitom hodně složitá. Jižní Korea ohrožená apokalypsou svého hlavního města se například musí rozhodovat, jestli pro ni v určitou chvíli není výhodnější distancovat se od Washingtonu hrozícího preventivním útokem. Čína, která se hrozí kolapsu Kimova režimu, zase musí zvažovat, jak bude Pchjongjang reagovat, pokud bude zatlačen do kouta. Někdo může snadno udělat chybu, i kdyby se - slovy Rachmana - nejednalo o “jednasedmdesátiletého byznysmena, který neumí držet nervy na uzdě, a třiatřicetiletého diktátora obklopeného vyděšenými patolízaly”.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
