První zprávy hovoří o překvapivě vysoké účasti voličů. Zejména klíčových Hispánců

Celia Vargas patří k těm, kteří rozhodnou americké volby. Tedy rozhodnou je samozřejmě všichni, kteří hlasují,  ale na některé se pozornost upírá více než na jiné. První zprávy hovoří o překvapivě vysoké účasti voličů a ze všeho nejvíce ční právě nečekaně vysoký zájem Hispánců. List The New York Times přinesl nedávno reportáž o životě jejich komunity v Las Vegas.

Celia je sedmapadesátiletá Američanka, původem ovšem ze Salvadoru. Do Spojených států se dostala nelegálně, v dřevěné bedně na korbě náklaďáku. Za cestu zaplatila prodejem majetku a v Salvadoru nechala v péči rodiny své děti. Do země dorazila občanská válka, manžel, řidič autobusu, zahynul při výbuch bomby.

Celia dělala ledacos, pracovala jako uklízečka, roznášela noviny, šila v textilní továrně, hlídal děti, vařila. Požádala o povolení k pobytu, přestěhovala do Spojených států své potomky, znovu se vdala, rozvedla, získala občanství. Vdala. S manželem se přestěhovali do Las Vegas, narodilo se jim dítě. Pak manžela, který byl v USA díky politickému azylu, dvakrát chytila policie řídit pod vlivem zakázaných látek a po dlouhých tahanicích byl deportován ze země. Když to Celia vypráví, utírá si oči a ukazuje složky papírů mapujících pokusy spojit rodinu zase dohromady.

Reportáž je drtivé i povznášející čtení. Pořád se opakuje slovo práce. Pracovat pracovat pracovat. Vláda se o nám starat nemá, musíme se postarat sami o sebe. Musíme pracovat. Celia maká jako pokojská v hotelu. Má problémy se zády, podstoupila operaci kvůli rakovině prsu, kvůli mizerné zdravotní pojistce nasekala dluh ve výši 17 000 dolarů.

Na hrudi nosí dva odznáčky odborových organizací, které ovšem v jejím hotelu zatím nefungují, protože hotel nepodepsal s odboráři příslušné kontrakty. Je to nelegální, hotel je povinen vyjednávat ve chvíli, kdy určité procento zaměstnanců projeví zájem, jenže hotel na to kašle. Celia má kvůli tomu nižší plat i horší podmínky a patří k zaměstnancům, kteří se na agitaci ohledně odborářského členství podíleli - The New York Times popisují, jak se petice předávaly potají na toaletách a strkaly do kapes na parkovišti.

V jednu chvíli hrozil Celii vyhazov, pak ji hotel z obav před oplétačkami raději vzal zase zpátky. Článek má hezkou pointu: teprve v posledních řádcích vám dojde, komu hotel patří. „Za chvíli míří k dalším dveřím, další pokojská uklízí pokoj prezidentského kandidáta, jehož jméno je na županech, které skládá. Jméno je také na prázdných lahvích od vína, které sbírá, a na visačce, kterou nosí na hrudi. Prodává mu svoji práci, ale ne svůj volební hlas.“

Donald Trump slibuje svým voličům, že jim vrátí „jejich“ Ameriku a že za ně všechno potřebné zařídí. Celia patří do kategorie lidí, na které se tenhle slib nevztahuje - a která, alespoň podle toho, jak svůj pohled na život popisuje novinářům ze slovutného deníku, ani snad nic takového nechce. Fronty těchto Američanů na Floridě, v Arizoně nebo právě v Nevadě budou letos klíčové.