Zahrada tvarů a Růstový boom Magdaleny Roztočilové

Barbora Kundračíková: Magdaléno, jak byste se představila divákům, kteří ještě vaši práci neznají anebo jí teď nemají před očima?

Magdaléna Roztočilová: Jsem rodačka z Boskovic, dcera svých rodičů. A umělkyně, matka dvou kluků a žena svého muže. Ty osobní a profesní věci se u mě přirozeně prolínají. Vyrůstala jsem mimo umělecké zázemí, ale umění kolem mě vždycky nějak bylo. Moje kořeny začínají v malbě.

BK: Navzdory tomu se věnujete sochařství. Jste sochařka. Co to pro vás znamená? Vaše práce je figurativní, má pevný charakter a výrazný formální styl. Fascinující je vaše barevná i tvarová paleta. 

MR: Barvu jsem od dětství vnímala hrozně silně. Je pro mě nositelkou základní emoce, kterou nějak transformuju. Při malování jsem měla potřebu z plátna vykročit, nebo se do něj naopak zanořit. Obraz jsem skládala přičítáním a odčítáním, jako plastickou koláž nebo asambláž. A v sochařství se oba přístupy prolínají.

Na Akademii výtvarných umění mě do svého ateliéru přijal nejdříve Jaroslav Róna. Později jsem přešla ke Kryštofu Kinterovi na UMPRUM, zajímal mě i jiný teoretický background. Pak jsem pokračovala u Floriana Reithera a Dominika Langa. Fluktuovala jsem mezi různými ateliéry, bavilo mě v nich hledat vlastní cestu a cítila jsem se v tom dobře. Nakonec jsem se ale vrátila k Rónovi. Říkala jsem si, když už mě přijal, tak by mě měl ze školy i vyprovodit.

Učila jsem se metodou pokusů a omylů. Řemeslo mám ráda, baví mě vytvářet věci, které přetrvají. Tohle pro m znamená ekologický přístup k soše. Nejde o to, jestli pracuju s přírodním, nebo umělým materiálem, ale jestli má ta socha hodnotu, nebo je to balast, který se smete na hromádku a vyhodí. Používám textil, umělé vlasy, pryskyřici i umělý kámen, někdy bavlnu, dřevo nebo kámen přírodní. Materiál i podoba sochy mají svůj smysl, hlavní je pro mě ale myšlenka, duše. Chci, aby moje sochy fungovaly v běžném životě a dobře se s nimi žilo. I u větších realizací myslím na člověka a jeho měřítko.

BK: Lidský svět máme v poslední době tendenci skoro zavrhovat, vás ale zajímá právě on. Proč?

MR: Já vlastně člověka dlouhodobě hledám. Přemýšlím o něm jako o bytosti, kterou formuje duše. Postupně jsem si uvědomila, že tenhle zájem souvisí s mým dětstvím. Mám silný vztah s bratrem, vedle kterého jsem vyrůstala; má těžké postižení, omezený zrak, vnímá i komunikuje vlastním způsobem. Má ale také svoje touhy, rozmary, svůj vlastní svět. Od dětství mě fascinuje právě tohle, to že každý člověk vnímá svět po svém. Když jsem se jako dítě dívala na obrazy já, napadalo mě: takhle viděl svět někdo jiný. Tenhle moment mě na umění zajímá dodnes.

A propisuje se to i do mých figur. Mám ráda, když se dají vykládat různě: jako plamen, květ, nebo jen hlína, která se drolí a formuje. Každá část sochy působí trochu jinak, od svalstva až po výhonky, a vypráví o rozmanitosti lidského bytí. Ke květu se vracím, protože se pořád rozevírá a přibývají další vrstvy.

BK: Aktuální výstava se opírá o ikonickou osobnost českého kulturního milieu, o humanistu Karla Čapka. Co vás na něm zajímá a jak se jeho uvažování promítá do Růstového boomu?

MR: Já se k Čapkovi vracím už poněkolikáté. Jeho texty čtu, nechávám je na sebe působit, ne ale systematicky. Mám ráda, jak lehce, a přitom pozorně se na život dívá. Přitahuje mě ta kombinace racionality a něhy. A ta něha tam prostě je. Pro mě je to esence života.

Už dřív jsem reagovala na Čapkovo R.U.R. Zajímaly mě mezilidské vztahy, jejich blízkost i vzdálenost. Pracovala jsem tehdy víc s instalací a recykláty, třeba dráty z praček. Zajímalo mě, kolik je mezi lidmi vazeb, vztahů, rozhovorů. Ale to neznamená, že se druhého člověk dotkne nebo že si porozumí. Bavila mě ta nejednoznačnost: umělé věci u Čapka působí živě a naopak.

BK: Čapek byl zahradník v pravém slova smyslu, pozorovatel, pečovatel. Věřil v identitu nejenom lidí, ale také dalších bytostí a lidí okolo. Kdo jste vy a nad čím přemýšlíte?

MR: Já jsem vlastně takový zpátečník. Mám plné skicáky a moje guilty pleasure je vracet se ke starým věcem a dělat je znovu. Čím jsem starší, tím víc si to užívám. Když se k nim vracím, nacházím v nich vždycky další příběhy. Jsou to fragmenty, které se jednou můžou potkat a zarezonovat jako celek. Vždycky si vzpomenu na film o Giacomettim, jak za ním na smrtelné posteli přišly všechny jeho sochy.

Na Noci vědců v Praze jsem viděla experimenty s 3D a virtuální realitou, mluvila s lidmi, kteří vyvíjejí technologie pro armádu. A říkala jsem si: kdyby místo bojového stoje na vozíčku pobíhal můj růžový trifid a hledal semínka, to by bylo skvělé. Mám pocit, že moje sochy by měly vykročit i tímhle směrem. Mám děti a z každého novinového článku na mě srší, že bude válka; člověk má potřebu někam směřovat a být jednou užitečný.

Na jaře jsem měla ambici rozkvětu, růstového boomu. Teď vidím, že kolem toho růstu jsou i jiné narativy. Příběhy, ke kterým se vracím, se mění spolu se mnou. Beru to jako otevřený dialog.