Ničitel tuzemských kulturních tradic a invazivní přivandrovalec, který sype peníze do kapes obchodníkům, pro nezadané noční můra. Oslava svátku zamilovaných má u nás silné odpůrce, ale příznivci ve statistikách mírně převyšují. „Valentýnské šílenství ovšem nehrozí,“ říká psycholog a vysokoškolský profesor Jiří Šípek.
Z čeho tak soudíte?
Boom tady byl někdy po devadesátém roce, což je logické: po revoluci byl hlad po všem západním, do té doby zapovězeném, včetně importovaného Santa Clause, Halloweenu či právě svatého Valentýna. Pak Češi vystřízlivěli a dnes tyto původně anglosaské svátky nijak zvlášť neprožívají.
Mnozí by dokonce svatého Valentýna rádi viděli na pranýři – výklady plné kýčovitých srdcí a rtů sešpulených do polibku dokážou někoho zvednout ze židle.
Na pranýř bych tohoto katolického světce určitě nedával. Ostatně už doplatil na to, že přes zákaz římského císaře Claudia II. údajně oddával snoubence podle křesťanského ritu, a za to skonal mučednickou smrtí. A každopádně nenese vinu za to, že se 14. únor stal „ritem“ hlavně pro obchodníky s řezanými květinami, visacími zámečky, čokoládou nebo romantickými večeřemi a wellness pobyty. Tedy byznysu, ve kterém v celosvětovém měřítku protečou každoročně miliardy.
I u nás se obchody hýbou. Statistiky tvrdí, že šest Čechů z deseti Valentýna oslaví.
Je věcí každého, zda usoudí, že má smysl investovat…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
