V 7.15 mě probouzí budík naší spolubydlící a já letmo kouknu z okna. Dnešní předpověď se meteorologům zase moc nepovedla, místo slibovaného sluníčka je zataženo a mlhou vidím sotva protější dům. A tak se ve spacáku jen ospale převracím na druhou stranu a znovu zavírám oči. Ještě chvíli.
O půl osmé už konečně slézám z postele, přičemž cítím snad všechny svaly v těle. Oblékám si termooblečení a ve snaze najít druhou ponožku kamarádovi málem rozšlápnu mobil. Radši tedy zamířím do koupelny, nicméně ta je (jako obvykle) obsazená, a tak (jako obvykle) využívám své cestovní zrcátko. Letmo pročešu vlasy, zuby vyčistím v kuchyni a už na sebe navlékám červené mundúrové kalhoty a bundu, náš dress code.
Ještě rychle do místní sámošky pro snídani a pak přímo ke skibusu. Aspoň že ten jsem dnes stihla, vláčet se takhle po ránu kilometr do kopce se mi vážně nechce.
Nahoře se loudám na půjčovnu, naši základnu, kde mi hned padá zrak na dnešní rozpis. Včera tam byly ještě dvě hodiny volné, teď však už mám úplně plno – sedm hodin učení v kuse. Jsou jarní prázdniny, není se co divit. I tak se mi ale zasteskne po učení od deseti s volným časem na oběd. Při myšlence dalšího jídla v nedohlednu se jdu aspoň nasnídat.
Postupně přicházejí i ostatní, vedeme běžné řeči, sem tam se něčemu zasmějeme, jinak se spíš každý věnujeme svému. Z nudy zapínám wi-fi a projíždím zprávy na Facebooku. Čas však letí, a tak znovu nasazuji čepici, bundu… Ještě obout lyžáky a už opět šlapu do kopce do areálu lyžařské školičky. Tady již probíhá každodenní rutina v podobě stavění slalomu ze zvířátek, vyndávání lyží a zprovozňování tažného lana. Devátá hodina se ale kvapně blíží a zezdola k nám míří první klienti. Tajně doufám, že ti mí se při dnešku zpozdí, nicméně jako obvykle to nevyšlo. A tak nahodím svůj nejjasnější úsměv a už si vedu první dítko.
Rozcvička, obout lyže a jde se na to. Ranní krize je pryč a já mám zase energie na rozdávání. Nahoru a dolu, šipka nebo zatáčky, na konci odevzdat dítě rodičům, pochválit a další. A pak další a další, jako na běžícím páse. Laurinka, Eliška, Sárinka… Hrajeme si na letadla a autíčka, kočičky a opičky, učíme se šipky a střechy a pak špagetky a hranolky… Fantazii se tu meze nekladou, a tak si s dětmi vymýšlím všemožné hry, na vleku si povídáme, občas to zpestříme koulovačkou nebo skokánkem. Avšak ne všechny děti se spokojí s „obyčejným“ letadlem a stříškou, a tak se někdy pořádně zapotím, než vymyslím něco, co je zaujme.
Kromě toho jsem se také naučila obrnit se trpělivostí, zvlášť když Aničce popáté za sebou řeknu, ať dá ručičky na kolínka a jen co se sehnu, abych jí přidržela špičky lyží, má ruce zas na mé čepici. I tak ale zachovám klidnou hlavu a před rodiči ji chválím. Úsměv mám asi opravdu pěkný, protože tatínek si nás nadšeně fotí, a když mi říká, že si se mnou objednali hodinu i na zítřek, odjíždím s docela dobrým pocitem.
Navíc se objevuje slibované slunce a já si na vleku dopřávám svoji obědovou tatranku. Ať žije pravidelná strava!
Ve čtyři se konečně vypínají vleky, já odevzdávám dnes posledního Kubu rodičům a odjíždím zpět na půjčovnu. Z šipeček, lyžiček a kolínek už koktám, uvnitř mě však hřeje dobrý pocit. Zase jsem naučila několik dětí lyžovat, zase jsem potěšila několik rodičů, když viděli své dítko poprvé sjíždět sjezdovku. A to je na téhle práci to nejhezčí. Ne to, kolik si vydělám, ale pocit, když mi pak rodiče přinesou čokoládu a s úsměvem na rtech mi děkují, nebo když mě děti poznávají a z vleku mi (už mimo výuku) nadšeně mávají.
Helena Havranová,
studentka gymnázia a lyžařská instruktorka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
