Je úterý, šest hodin ráno a já jsem se po několika minutách převalování v posteli rozhodl konečně vstát a začít se svou každodenní rutinou – dát vařit vodu na čaj pro přítelkyni a kávu pro sebe. Než se dovaří voda, jdu se do koupelny upravit, abych vypadal k světu, až od osmi hodin – do konce školního roku již jen párkrát – zase předstoupím před žáky. Pracuji jako učitel na základní škole.
Ranní úpravy dokončeny, čaj i káva připraveny, dokonce i vypity a já mířím na tramvaj, poté na metro a pak na autobus. Cesta z Holešovic na Spořilov je přece jen poněkud dlouhá, a abych si ji zpříjemnil, beru si s sebou učení, protože se chystám dělat již druhé přijímací zkoušky na magisterskou pedagogiku. Coby pětadvacetiletý učitel mám totiž pouze bakalářský titul, a pokud se nedopracuji ke třem písmenům před svým jménem namísto oněch dvou, nebudu moct od 1. ledna 2015 učit. Situace to pro mě není snadná, vystudoval jsem český jazyk na bakalářském stupni a krátce poté jsem začal učit. Nyní si chci dodělat magisterský titul z učitelství českého jazyka, ale není škola, kde bych si jej mohl dodělat dálkově, což je pro mě jakožto pracující osobu stěžejní. Ale vem to čert, říkám si, nějak se to vyřeší, a soustředím myšlenky zpět k učení. Cesta na Spořilov mi tak utíká rychleji.
Vcházím do sborovny, vítám se s prvními třemi kolegy, kteří tu každé ráno již od sedmi pracují, a vrhám se ke svému stolu, kde je kvůli vysbíraným a nezkontrolovaným pracovním a školním sešitům jen minimum volné pracovní plochy. Nejsem superman a nějak jsem nenašel způsob, jak ve svém volném čase skloubit učení a opravování žákovských prací, proto se mi tu práce rychle hromadí, ale pomalu ubývá. Nástěnné hodiny ukazují čtvrt na osm a já začínám opravovat. Přípravy na dnešek jsem si naštěstí udělal už včera, takže se jimi nemusím zabývat. V úterý však mám nabitý rozvrh, a tak mně dělá vrásky na čele, kdy se zase vrátím k učení na přijímací zkoušky.
Osm hodin, zvoní na hodinu a vyučovací proces začíná. Šest hodin ukázňování nezbedných a nezaujatých žáků před sebou. Učitelství je profese, která člověka velmi snadno přesvědčí o relativitě času. Každých čtyřicet pět minut uteče jako voda, protože se člověk po celou tu dobu ani nezastaví a o přestávce si sotva odpočine. Musí totiž doladit přípravy na následující hodiny, popřípadě odpovídat na dotazy žáků, kteří mají problém s vypracováním domácího úkolu.
Tři čtvrtě na dvě, začíná poslední hodina s devátou třídou. Už mě to nebaví a deváťáky ještě méně, prázdniny jsou zkrátka za dveřmi, proto se ji snažíme přežít ve zdraví. Tato hodina utíká nejpomaleji, ale stejně jako každý týden, i ona pomine, zazvoní a pro dnešek s vyučováním končím. Prchám do sborovny, před sebou mám ještě dvě hodiny, během nichž musím zůstat ve škole. Tento čas chci věnovat opravám prací, jež, jak se zdá, neubývají. Jde na mě únava a já se ptám sám sebe, zda má vůbec smysl to opravovat. Stejně si málokterý z žáků své chyby prohlédne a zamyslí se nad nimi, natož aby se z nich poučil.
O půl páté vyrážím zpět do Holešovic, kam dorazím okolo půl šesté. Doma si uvařím kávu, abych ještě chvíli vydržel soustředěný na učení, které mi ovšem už tak moc nejde. Jdu do sprchy a se špatným svědomím, že jsem učení věnoval tak málo času, uléhám do postele. Má tato dřina vůbec smysl? Je mi pětadvacet, jsem pracovitý a svědomitý a jako učitel v naší zemi žádného bohatství nikdy nedosáhnu. Tak proč to dělám a chci dělat? Protože svou práci beru jako poslání a jako poslání, jež by stálo za lepší ohodnocení, by ji měli vidět i naši státníci.
Tomáš Féllinger, učitel
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
