Den začal skvěle, dokud nezazvonil budík. Měl jsem to štěstí se vyspat celé čtyři hodiny, někteří moji kamarádi na tom byli podstatně hůře. Dopotácel jsem se do koupelny, kriticky zhodnotil svůj oděv a vzhled a rozhodl se, že na zítřejší tiskovce radši nebudu dělat ostudu a skryji se v zázemí sklepních prostor Českého centra v Miláně. Instalujeme tady expozici českého designu a zlínských studentů pro Milan Design Week. Je nás na to celkem jedenáct a mohlo by se zdát, že v takovém množství mladých a schopných lidí, mě vyjímaje, to půjde hezky od ruky. Ovšemže to není tak jednoduché.
Designérka Pája si vymyslela instalaci zakrytou stěnou z perníku, a tak stavěním perníkové stěny tráví větší část našeho týmu poslední dva dny. Perníku je asi půl tuny a visí na lancích v ocelovém rámu. Prý dokonale vypočítaná konstrukce se začala nebezpečně prohýbat a museli jsme ji třikrát zpevňovat. Několik lanek v průběhu operace prasklo, přičemž většina perníku spadla na zem a jelo se znovu. Představte si, že věšíte prakticky poslední perníček, okolo třetí hodiny ranní, a najednou rána a je po všem. Poněkud demotivující. Byla to kombinace výškových prací, cukrářství a chirurgie – při instalacích výstav zkrátka děláte všelicos. Přišel jsem tedy do výstavních prostor, zaplakal nad noční bilancí samovolně vzniklých škod a dal jsem se s ostatními do jejich opravování. Odpoledne se k nám pak přidala právě do Milána dorazivší druhá část naší instalační party ze zlínské školy. Zpočátku byli nadšení a chtěli pomoci. Pověsit perníčky bude prý hračka, a že to mají za chvilku hotové. Poprvé to opravdu bylo snadné a veselá práce šla rychle od ruky. O pár hodin později, když to dělali ten den už asi potřetí, jejich nadšení poněkud vyprchalo.
Zatímco nám padal perník na hlavu, ostatní lepili kilometry velkoformátové fólie na okna, dohadovali se s personálem Českého centra o smyslu života a naší práce a všichni jsme zuřivě pojídali gumové medvídky. Tímto bych chtěl poděkovat našim sponzorům za želé, drželo náš při životě (plus perník samozřejmě), protože nebyl moc čas na skutečné jídlo. Z Milána jsme taky všichni viděli zatím jen supermarket, nádraží a letiště. Když byla k večeru perníková stěna konečně hotová, byl to slastný pocit vítězství pro nás všechny. Začali jsme pracovat na skleněné expozici za ní a mohli nasázet kusy mechu na naši instalaci Stolečku, prostři se!. Z toho čerstvého mechu neplánovaně a ve velkém vylézal hmyz a bylo nutné ho zlikvidovat bez poskvrnění sněhobílého ubrusu všude okolo. Prvotní plán počítal s vysátím brouků vysavačem, ale ukázalo se, že to není potřeba. Časem, myslím, že do rána, odlezli ze stolu pryč sami. Naše lenost zvítězila, a tak jsme jim jen drželi palce a otevřeli dveře na zahradu. Český design je očividně nechal chladnými. Můj kolega Michael a slečna Péťa mezitím narychlo předělávali webové stránky výstavy a další instalovali, co se dalo.
Ve dvě hodiny v noci náš tým konečně dodělal vše potřebné a začalo se s úklidem. Vzal jsem si na starosti úklid nářadí, je to taková moje specialita, a když byla do hodiny budova plná nadávajících lidí hledajících svoje šroubováky, řezáky a kleště, radši jsem přešel k jiné práci. Jak se nosily věci do sklepa, z nějakého neznámého důvodu se všem zlepšila nálada a vlila nová energie do žil. Měl jsem ale opodstatněné podezření, že se do nich vlilo i něco jiného. Hlavně v souvislosti s tamním objevem několika krabic lahví vína. A pak bylo hotovo, zbývalo vše nafotit. Byly čtyři hodiny ráno, když jsme začali rozebírat perníkovou stěnu, abychom mohli zabrat exponáty za ní. Bez komentáře. A fotilo se a fotilo, a protože jenom já jsem si s sebou nevzal foťák, taktický krok, bylo mi dovoleno jít si lehnout.
A co bylo pak? V sedm začal Michael silně krvácet z nosu a šel spát, fotografie se ale povedly. V devět přišli zámečníci udělat dlouho plánovanou výměnu dveří. Dveří za naší skleněnou instalací a perníkovou stěnou.
Mikuláš Hapka, student
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
