Jak s postupem let stárnu, snažím se odpoutat od věcí, od nějakých příslušností, někam nebo k něčemu a docela se mi to někdy daří, i když o to opravdu intenzivně nijak zvlášť neusiluju. Tak například: osvobodil jsem se od Brna, nevisím už tolik na svých knížkách, oblíbené předměty už mi taky tolik na srdci neleží, jen lidi. Moje děti, žena nebo někdo ze známých a přátel, i když z těch taky už někteří nežijí. Jako by se mě, proti mé vůli, zmocňovala nějaká zvláštní lhostejnost, i když si tohle už ale vůbec nepřeju. Tím zároveň neříkám, že bych třeba nebyl schopen soucitu nebo lítosti, že bych nemohl někoho nenávidět nebo se něčím dojmout. Ba, děje se mi to docela často a jsou to mnohdy banální situace, které na mě působí, ne-li až kýčovité. Opuštěné nebo plačící dítě, zlomený člověk, nešťastník, na němž je vidět rezignace, beznaděj, samota. Hned se mi v hlavě vynoří příběhy, představuju si v duchu, co se asi dělo, než nastal tento smutný, až dojemný stav. Zlomkovitě a velmi barvitě se zjevují i katastrofické útržky různých dějů, skoro jako záběry vyrvané z nějakých filmů a to všechno často nezávisle na mé vůli.
Například někdo jde a třeba uklouzne nebo zakopne. Jenže já už velice živě vidím dál, něco, co se nestane nebo nestalo, i když by se nepochybně stát mohlo.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
