MARTINA PACHMANOVÁ
historička umění
Jelikož z 55 pochovaných osobností je na Slavíně pouze pět žen (což výmluvně dokumentuje jejich postavení v českých kulturních a společenských dějinách), chtělo by se mi napsat, že by to měla být právě žena. Ačkoli mě napadá řada vynikajících ženských osobností, jimž by se slušelo na pomyslném panteonu géniů vlasti vzdát hold, myslím, že by poslední místo mělo zůstat symbolicky prázdné. Využívat Slavín pro vzkříšení zašlé slávy kohokoli bez ohledu na pohlaví je dnes anachronismus postavený na překonaných myšlenkách národního obrození. Spíše než hýbat s mrtvolami ve jménu národa a petrifikovat odkaz významných mužů a žen v mauzoleu bychom se měli snažit hledat cesty k jeho oživení v kultuře současnosti. Ve jménu důstojné existence nás i našich potomků ve světě.
VÁCLAV LIŠKA
předseda spolku Svatobor
Nejprve je třeba upřesnit, že v Národní hrobce Slavín je dosud „volná“ jedna kobka, do které je možno uložit, v případě pohřbu žehem, šest uren. Pravidla Svatoboru pro ukládání ostatků významných osobností na Slavíně předpokládají výběr z osobností kulturního, vědeckého i společenského, ne tak politického života. V současné době převládá mínění, že by do této hrobky měly být ukládány ostatky těch mužů a žen, kteří se vztahují k období 19. a 20. století a místo jejich posledního odpočinku není vyhovující (např. rušení hřbitova či hrobového místa). Závěrem snad poznámka: Jako předseda Svatoboru – správce Slavína – nepovažuji za vhodné vyjadřovat se ke konkrétním osobnostem, ale z posledního období je mým osobním názorem, že by pan profesor Lukavský byl tou vhodnou osobností.
PAVEL KOSATÍK
historik a spisovatel
Dnes už asi nikdo, ale nejde o zásluhy, spíš o to, že to není potřeba. Vyšehradský Slavín je pomníkem doby před víc než sto lety, v níž vznikl. Odráží představu, že národ je víc než jednotlivec a že velikáni mají být i po smrti přehledně pohromadě, tak jako se někomu mohli (mylně) jevit zaživa. Teď ale už k centralizaci jejich hrobů není důvod, naopak je pěkné a správné, že třeba František Halas leží v Kunštátě, Jaroslav Seifert v Kralupech nad Vltavou nebo Ivan Martin Jirous v Kostelním Vydří. Tam všude je dnes třeba jet, čímž se ta věc komplikuje, a to je opět naprosto v pořádku. Panteony se podobají hypermarketům: když je vše pohromadě, neznamená to ještě, že je to tak správně.
JANA HORVÁTHOVÁ
ředitelka Muzea romské kultury v Brně
Měl by tam být T. G. M., ten je ale pochován se svojí ženou v Lánech, básník Halas zase v milovaném Kunštátě. Proč tam není jiný velikán české poezie – Vladimír Holan, nevím… Další velcí Čechové, jako třeba jeden ze zakladatelů moderního malířství František Kupka, jsou pohřbeni v zahraničí. Mezi žijícími bych jistě dvě až tři osobnosti hodné takového spočinutí našla, ale přeji jim ještě dlouhá léta, takže nechci jmenovat. Ostatně, seznam zde pohřbených ukazuje, že ne všichni velikáni své doby budou velikány i pro generace budoucí aneb čas prověří a srovná kvalitu jejich díla. S ohledem ke společnosti ve slavínské kryptě není otázka, který největší Čech/Češka obsadí poslední volné místo, až tak zásadní.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
