Minulý týden Respekt přinesl článek o málo známé antisemitské publicistice spisovatele Jana Nerudy. Několik předních literárních historiků nás vzápětí upozornilo na zkreslující tvrzení, která se v textu týkala básníka Otokara Březiny. Březina nepsal texty proti Židům, jak jsme tvrdili, o jeho předsudcích vůči nim existují jen nepřímá svědectví. Jde samozřejmě o nepříjemnou chybu. Zajímavější část debaty se ovšem vedla minulý týden přímo o Nerudovi – o tom, zda jeho protižidovské postoje nebyly ve své době zcela normální, a zda tedy není vlastně zbytečné je připomínat či kritizovat.
Naprostý chaos
„Skandální je, že se někdo takovou hloupostí zabývá,“ pohoršoval se nad textem Respektu historik Petr Zídek. A k závěru, že spisovatel byl antisemitou nazván nesprávně, došel v Českém rozhlase i Pavel Kosatík: „Ten Neruda nešťastnej – a já ho neomlouvám – si se sebou ve svém životě nevěděl rady. A nejbližší nepřítel, kterého mohl obvinit ze svých neštěstí a neúspěchů, byl Žid. A takhle to funguje i dnes, jen si to lidé kvůli korektnosti nedovolí říct. A když budeme tvrdit, že za všechno můžou Nerudové, tak odvedeme pozornost, prostě vznikne tím naprostý chaos.“
Než se dostaneme k pozoruhodné logice této obhajoby, pár faktů: Ano, Nerudův postoj k Židům vycházel z rozšířených protižidovských názorů poloviny 19. století. Od vůdčích intelektuálů ovšem očekáváme něco víc než papouškování…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
