Nová deska kapely Grizzly Bear se hodí pro letní odpoledne
Ed Droste z kapely Grizzly Bear nepatří mezi chlápky s boxerem v kapse. Není to ani loser, jenž se potřebuje vyplakat. Je to sebevědomý muž, který chce zpívat falzetem. Sympaťák, jenž si vezme piano, pozve na party ženský vokál a udělá z toho jednu ze skladeb roku. Ed Droste nám říká, že nemá problém: pokud za problém není považována okázalá zahleděnost umělců do sebe samých a toho všeho kolem. Jenže proč řvát, proč brečet, když na dovolenou můžete jet kamkoli.
Létat je tak snadné
Čím starší, tím krásnější. Tahle rovnice v hudbě poslední dobou platí čím dál méně, respektive vůbec, pokud zrovna nejste dogmatický obdivovatel pár oldschoolových modelů. Protože kdo stárne, ten přichází o nápady, a poslouchat stále stejně hrající jukebox není třeba, když na každém blogu vykukuje nový interpret s plnou kapsou čerstvých zvuků. Jsou tu ale výjimky: umělci s nálepkou freak folk byli vždycky divní a nikdy pro ně neplatilo to co pro ostatní. Stačí poslouchat Joannu Newsomovou, Animal Collective, Devendru Banharta nebo právě Grizzly Bear a o další kulturní anomálii nepochybujete.
Tihle umělci směřují nenápadným krokem do hitparád: poslední deska Grizzly Bear Veckatimest byla v americké Billboard Chart na osmičce a ve stejně důležitém britském žebříčku UK Chart – kde obyčejně skórují debutující kytarovky, roztomilé zpěvačky nebo Michael Jackson – na slušné čtyřiadvacítce.
Grizzly Bear přitom nemění kurz, nepodstupují plastické operace zvuku kvůli tomu, aby zněli jako dobře prodejná kulisa do auta. Stárnou a aktuálně populární lo-fi nechávají mladším. Šumy, ruchy, praskání a čtyřstopý magneťák by jim ostatně nikdo nevěřil: rebel buď dospěje a koupí si dospělé sako, nebo se stane otloukánkem mladších rebelů. Nedávno platívalo, že freak folk je nejčistším punkem dneška, teď se správně říká, že je nejesenciálnějším popem, který fanoušci běžného popu budou těžko poslouchat. Také se taguje, nálepkuje, jinými žánry: psychadelie, barokní pop, chamber pop, dream pop, noise pop, jednotlivé termíny do sebe obyčejně splývají. Žádný z termínů přitom nenafasoval předponu neo-, nu- či post-, z čehož vyplývá, že freak folk už vlastně neexistuje.
Třetí album Grizzly Bear Veckatimest vychází z tradičního folku. Je zasněné, klene se do honosných oblouků, vrství přes sebe všechno, co ve spoře vybaveném studiu bylo. Nemohlo to tam vypadat jako v obchodě pro eklektiky, protože všechny nástroje jsou profesionální a znějí čistě, jak to mají příznivci načesaných střihů rádi. V minulé desce Yellow House k sobě Grizzly Bear lepili akustické i noisové zvuky a hráli nahlas. Dřívější syrovost teď prohnali čisticími filtry. Veckatimest – jejíž název kopíruje název ostrůvku v Massachusetts – nebolí ani nekouše. Emoce tu není žádným kompromisem, aby oslovila kdekoho, nýbrž je vyvážená. Nezaujímá jednoznačnou pózu a nutí vám pocit, že umíte létat, že dokážete cokoli, že klidně můžete vyjít na ulici nahý a nikdo se vám nebude smát; kdo přijme za fakt, že psychedelie nerovná se utrápenost, bude tuhle desku potřebovat při každém letním odpoledni na dece na louce za městem.
Grizzly Bear jamují ve prospěch tradic. Respektují trend, že psychedelie je dnes prodejním artiklem číslo jedna, a když je krize, pokaždé se dá vrátit do květinové doby 60. let. Nezneužívají toho, jen se jim to hodí a nemaskují to. Podobně na tom byli Animal Collective s deskou Feels (2005), jejich frontman Panda Bear se sólovkou Person Pitch (2007) – progresivní média tuhle desku oslavovala jak Obamu – či Fleet Foxes se svým eponymním debutem (2008), který se dostal na vrchol většiny loňských žebříčků. S novými Grizzly Bear vyjmenovaná díla pojí něco čistého, nezkaženého, něco jako nebeské melodie. Jako by nikdy nežili ve velkých městech, jako by nepoznali společenské stereotypy, jako by nebyli konfrontováni s revoluční elektrotechnikou.
Pocházejí sice z Brooklynu, jsou tedy součástí megaaglomerace. Jejich deska však vyvolává dojem, že vznikla na periferii, do níž si Grizzly Bear nechali zavést internet a kterou v životě neopustili. Je to spíš dobře dotažený koncept než autenticita, která je dnes v hudbě stejně pouze lépe či hůře vykonstruovaná. Vždyť všude, kde se staví na písničce a tklivé emoci více než na zvuku, se mluví o upřímnosti a výpovědi. Veckatimest je každopádně jednou z mála aktuálních desek, jež je vzletná a současně minimalistická – supermarket koláží z úsporných surovin s výsledným posluchačským efektem: „Fuck off, nechte mě ještě hodinu snít!“
Autor je redaktorem časopisu Živel.
GRIZZLY BEAR: VECKATIMEST
Warp
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
