Smrt rock'n'rollových muzikantů dnes bývá spojována především s mediálním a vydavatelským rýžováním. Přesto i tady zůstává smrt smrtí: muzikanti odcházejí od nedokončené práce, v konkrétních situacích. Alba-pohrobci pak někdy nesou lehce specifická sdělení.
Noční morfin
Mark Sandman, protagonista amerického tria Morphine, zemřel loni v červenci, jak se na rockového muzikanta patří: srdce mu puklo přímo na scéně. Fakt je, že sofistikovanému Sandmanovi z Cambridge by bylo asi rockerské klišé stejně šumafuk. Morphine byli od počátku postaveni jako „divná“ kapela, která by se místo klubového hraní možná mohla stejně dobře realizovat třeba natáčením černobílých filmů. Jejich posunuté rhythm'n'blues nepoužívalo elektrickou kytaru: sám Sandman hrál na dvoustrunnou slide-baskytaru, rytmiku doplňovaly bicí. Dominantní byl bručivý zvuk barytonsaxofonu, jehož nízké pásmo zvuku evokovalo představu, že skupina žije v suterénním prostoru se sníženým stropem. V nezvyklém obsazení hráli Morphine formálně obyčejné písně: nebyli to avantgardisté, jen hudebníci, kteří dělali muziku po svém. Bubeník Billy Conway tloukl swingující breakbeaty, těžící z tanečního jazzu šedesátých let ještě před generálním návratem stylu. V devadesátých letech vydali Morphine u amerického Rykodisku (tedy ani obří, ani neznámé firmy) pět alb, nejvíc se podařilo Cure For Pain a Yes. Studiové Like Swimming signalizovalo vyčerpání možností tria s barytonsaxofonem. Sandman reagoval…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
