Vrátit se aspoň na zimu

Je mrazivý prosincový podvečer a v jedné z ubikací někdejších kasáren u Bělé pod Bezdězem, ztracených v lese pár kilometrů za městem, se chystá na jednu ze svých posledních nocí v ČR skupinka kosovských Albánců. Jako poslední z velké uprchlické vlny, která se k nám v létě přihnala, se vracejí domů. V neutěšené místnosti posedává na rozestlaných kavalcích asi deset mladých mužů. Jejich osud je podobný - z Kosova odešla většina z nich ještě před válkou směrem na západ, vydělávat peníze pro svou rodinu. „Albánci mají takový zvyk - když přijde host, položí všichni krabičku s cigaretami na stůl,“ říká jeden z nich. „Čech vytáhne jen jednu pro sebe,“ charakterizují prostředí, ve kterém se ocitli. Domů se většina z nich těší - pracovat v Čechách se nevyplatí, ze zdejšího výdělku by rodině dole v Kosovu příliš nepomohli. Dál, do Německa, se nedostali. Nad dotazem, zda neměli ve chvíli, kdy se doma válčilo, výčitky z toho, že tam nechali své rodiče nebo děti s manželkou, vrtí nechápavě hlavou. Vždyť doma přece zůstali jejich bratři a manželé sester, kteří se o ně postarají stejně dobře jako oni sami. Starší venkovská žena sedí na kraji postele a s pýchou přihlíží, jak její dva synovci, Armend a Argjend, ukazují v novinách pečlivě zabalené keramické hrníčky, které sami vyrobili. „Chtěla bych tu zůstat, klidně bych se obětovala kvůli dětem své sestry Kdoví, co je čeká doma,“ říká. „Škoda, že to není možné,“ posteskne si. Štíhlá dlouhovlasá žena v šedém svetru naopak o návratu…