Divadlo „na levém břehu vltavském“, smíchovský Labyrint, je už léta tím, čemu se říká trouble-maker - jsou s ním problémy. Jako kdyby tam divadlo mělo být, ale zároveň se přesně nevědělo, k čemu a pro koho. Po celá devadesátá léta, za režisérů Hany Burešové a Karla Kříže, se tam hrála představení umělecky spíše nadprůměrná (aspoň v pražském kontextu), ale i tak se končilo vždy nějakým malérem, uraženým rozchodem a odchodem, zatrpklostí a nakonec postupnou ztrátou diváků, chátráním budovy, omšelostí fyzickou i duševní. Komplikace byly snad po celou dekádu i s právními spory kolem restitucí: rodina Švandova, která získala začátkem 90. let budovu zpět, ji vzápětí výhodně prodala, město ji pak znovu muselo za nemalé peníze vykoupit, mezitím se přihlásili další přilehlí restituenti a tak pořád dokola. Když byl na konci sezony 1997/98 rozpuštěn poměrně kvalitní, jenže hereckými hvězdami nedisponující poslední soubor, jako by to ani nikomu příliš nevadilo - nekolegiálním kolegům divadelníkům ani levobřežním lokálpatriotům. Smíchovská scéna byla prostě takovým smolařem, za kterého se nikdo nehodlal prát, protože koneckonců - komu to divadlo bude chybět? Budova se zhruba před rokem zavřela a zbývaly dvě možnosti: buď ji prodat třeba velkouzenáři, nebo urychleně, dokud se nezřítí, rekonstruovat pro divadlo. A zde se nabízely opět dvě možnosti. Tou první je oprava fazony, sanace budovy a zachování dosavadního charakteru a rázu, který předpokládá stabilní ansámbl a klasickou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
