Otázka, z jakých pohnutek se z člověka stává spisovatel nebo aspoň proč se rozhodne psát, patří ke starým hádankám umělecké psychologie. Freudismus má pro to, jak známo, své docela jednoduché vysvětlení, které lze snad použít za „nenáročných“ podmínek (jaké prožíváme třeba nyní), ale těžko s ním vystačit, stojí-li na začátku tvorby zásadní osudová zkušenost, nějaká rána, která život zcela převrátí a posune ho směrem, o který přitom člověk vůbec nestál. Psaní pak může být celoživotním vzpamatováváním se z takového původního otřesu, pokusem dát mu nějaký smysl a zároveň předat o něm zprávu. Jenomže literatura není pouze „předávání zpráv“. Je také alternativou k životu, který se neodehrává právě podle ideálních představ. A je ovšem i pastí, kterou si spisovatel připravuje, aniž by o tom dlouho věděl.
Ano ano, ne ne
Třeba Karel Pecka, který takové otázky vyvolává, bohužel už ne novým textem, nýbrž knihou rozhovorů nazvanou Hry doopravdy, jež s prozaikem v posledních letech jeho života (Pecka zemřel v březnu 1997) vedl kritik Jan Lukeš. Pro literárního historika nebo jen pro trochu zainteresovaného čtenáře je „případ“ Karla Pecky poměrně jasný a lehce zařaditelný: spisovatel „vězeňské“ literatury, používající tradiční až konzervativní prostředky literárního realismu, později pak autor několika modelových a alegorických próz a nakonec povídek z prostředí Malé Strany, v nichž se pokusil aktualizovat nepřekonatelné figurkářství Nerudovo. Není to zkrátka…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
