Ti, kdo se zajímají o soudobé dějiny, s oblibou opakují po britském historikovi Ericu Hobsbawmovi, že XX. století je „století krajností“ nebo také „krátké století“, protože jeho počátek se má datovat rokem 1914 a konec už okamžikem pádu berlínské zdi. Podobně jako mnoho jiných národů naší části Evropy vycházejí Češi ze „století krajností“ zesláblí, anebo přinejmenším s pocitem neuskutečněné seberealizace. Možnost otevření příznivější kapitoly vlastních dějin spatřují až v integraci s Evropskou unií a NATO. Snad právě zde pramení stále živý, občas nostalgicky podbarvený zájem o to, čím „krátké století“ vlastně bylo, i o to, co stálo v jeho počátcích. Příkladem tohoto jevu jsou nedávno vydané vzpomínky MUDr. Bedřicha Opletala (1981–1948) s názvem Zápisky z velké války.
Slovanský zápal
Zápisky začínají obrazem typickým pro různá literární díla, jejichž děj se dotýká památného roku 1914: všichni mluví o válce, nikdo však nevěří, že propukne. Začínají onou podivnou změtí pocitů, které na vzrůstající politické napětí reagují předtuchou, že válka je nevyhnutelná, a rozumových úvah, které důvěřují vývodům hlavního vojenského teoretika přelomu století Jakuba Blocha, podle nichž po vynálezu dalekonosných děl a kulometů se už v Evropě nikdo nikdy neodváží na nikoho zaútočit.Jak však víme, události se odvíjely jinak, o čemž nás ostatně informují následující strany Zápisků, plné svištících šrapnelů, raněných, rázných ofenzivních či defenzivních pochodů.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
