Strana demokratického socialismu (PDS) „je mezi lidmi na východě hluboce zakořeněná“, prohlásil přednedávnem Reinhard Höppner, socialnědemokratický premiér nejchudší spolkové země Saska-Anhaltska. Osm a půl roku po pádu „prvního státu dělníků a rolníků na německé půdě“ dokládá tento výrok zbrklost politologických analýz z počátku 90. let, které postkomunistům sborově věštily brzký konec. Nástupkyně Honeckerovy SED je dnes pevnou součástí východoněmecké politické scény a začíná uvažovat o mocenském comebacku.
Magdeburský model: SPD + PDS
Hubená popřevratová léta skončila v roce 1994. PDS si ve spolkových volbách vybral každý pátý východní Němec a srovnatelné výsledky přinesly i volby do zemských parlamentů (ve východním Berlíně PDS dokonce sklidila třetinu všech hlasů). V podobě postkomunistů se tak před sociálními demokraty objevila svůdná představa vládnutí bez nenáviděných Kohlových křesťanských demokratů (CDU).Nejprve neodolal šéf sasko-anhaltských sociálních demokratů Höppner. Ještě pár dnů před zemskými volbami kategoricky odmítal nabídky PDS na tichou spolupráci, po oznámení výsledků ale neztratil ani slovo s křesťanskými demokraty, kteří automaticky počítali s velkou koalicí, a postavil se do čela menšinového kabinetu SPD a Zelených. Höppner sice ohlásil záměr shánět parlamentní většinu pro jednotlivé vládní předlohy nalevo (PDS) i napravo (CDU), ale později vyšlo najevo, že v zákulisních jednáních přistoupil na podmínku PDS: žádné úmluvy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
