Stárnoucí Johann Wolfgang Goethe našel v posledním desetiletí svého života věrného a zvídavého společníka v doktoru Eckermannovi. Světová literatura vděčí tomuto setkání za Goethovy Hovory s Eckermannem, které jsou rovnocennou součástí básníkova díla a i po sto padesáti letech zpřítomňují Goethovo myšlení, jeho názory a s nimi i duch doby, jejž autor Fausta spoluvytvářel. Za Václavem Černým (1905–1987) docházel posledních sedmnáct let kritikova života ing. Antonín Bělohoubek (nar. 1938), možná právě s ambicemi stát se velkému profesorovi také takovým Eckermannem. Výsledkem jejich setkání však je podivná, obskurní kniha Rozmluvy s Václavem Černým.
Bezbranný kritik
Antonín Bělohoubek v předmluvě popisuje „techniku“ svých rozmluv: po návštěvách u Václava Černého vždy písemně zaznamenal jeho odpovědi, přičemž se „vždycky snažil vybavit si co nejpřesněji i jednotlivé výrazy, kterých pan profesor použil“. Černý o tom pravděpodobně (alespoň se o tom Bělohoubek nezmiňuje) nevěděl, a nemohl tedy své výroky korigovat, zpřesňovat, případně vůbec odmítnout k některým věcem se vyjadřovat. Netušíme tedy, do jaké míry jsou jeho věty zkomolené, co je v nich vynecháno, co - třeba neúmyslně, jen z neobratnosti - dodáno. Je jenom jasné, že jde o neautorizované a v soukromí pronášené výroky člověka, který se už nemůže bránit jinak než ze záhrobí, a že rozhodování o tom, co v takových „rozmluvách“ bude, či nebude, je celé v rukou toho druhého, v našem případě A.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
