Zvláštnost divadelních festivalů spočívá v prostém faktu, že divadlo se dosud hraje „naživo“, a tudíž jeho aktéři, herci, kulisáci, kostyméři, vlásenkáři atd., ale i režiséři a dramaturgové jsou spolu se svým představením na takové akci fyzicky přítomni a tvoří velkou část tzv. festivalového publika. Na ně se nabalují kritici a publicisté spolu s vědci-teatrology, zaměstnanci Divadelního ústavu a příslušných univerzitních kateder. Prostí, což neznamená totéž co „prostomyslní“, diváci se tu vyskytují rovněž (může však jít o zástupce sponzorů či magistrátu), ovšem festivalový kolorit tvoří právě ti „zasvěcení“, ti, již jsou „in“. Prokazují to pokud možno ještě o přestávce rychlým soudem, který se opírá o srovnání právě viděné inscenace s inscenacemi předešlými, z čehož se rychle vyvodí závěr a ten se pak během čtyř festivalových dní sestavuje do jakéhosi nadsoudu.
Odvázané divadlo
Na 5. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo '97 v Plzni (23. - 26. 10.) bylo letos možné se doslechnout, že divadlo se dnes podle všeho definitivně odpoutává od textu a směřuje kamsi k absolutnímu výrazu, jehož ztělesnění je v ryzí fyzické akci. A jejím vyjádřením je pak hercův pohyb, který se stává jakýmsi samoznakem odpoutaným od významových vazeb, tedy asi čímsi na způsob dávných Marinettiho osvobozených slov, jenomže nyní v kinetické podobě. Takový teoretizující zasvěcenec pak uvede několik pohyblivých příkladů z právě viděných inscenací, ty, jež do tohoto rámce…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
