Více než třicet let po vzniku Organizace africké jednoty se zdá, že tehdy vůbec nikdo netušil složitost cesty, kterou vývoj nastražil africkým zemím. Velmoci měly jen omezenou znalost afrického terénu a africké politiky zaslepila bezmezná víra v suverénní politickou moc, takže si neuvědomovali velká rizika nezávislosti. Africe pak škodily koncepce, které většinou přicházely zvenčí, neboť africké země hledaly rady mimo vlastní prostor - většinou u bývalých koloniálních pánů a jimi řízených mezinárodních institucí. Pozitivní výsledky však nepřinesla ani teorie rozvojového plánování z 60. let, ani doktrína zajišťování základních potřeb ze 70. let, která vyústila v programy strukturálního urovnání ekonomiky 80. let. I když program strukturálního urovnání vedl v několika výjimečných případech k růstu makroekonomických čísel (Ghana, Uganda), pro drtivou většinu zemí znamenal reálné zhoršení hospodářských podmínek. Zhoršování hospodářství vyjadřuje mimo jiné zpráva UNDP, podle níž měli obyvatelé 35 afrických zemí (450 milionů Afričanů, tedy téměř 75 % populace kontinentu) menší příjmy v 90. letech než v předcházejících dekádách.
Dnes se mluví o korekci způsobu vlády, tj. o podpoře pluralizace politiky, zůstává však otázkou, kdo v tomto novém kole boje o moc vyhrává. Někde diktátoři a autokraté odcházejí (např. S. Doe z Libérie, S. Barre ze Somálska, Mengistu H. Mariam z Etiopie nebo Mobutu Sese Seko z bývalého Zairu), jinde se zase vracejí jako vítězové všeobecných voleb …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
