Philip Glass je tvůrce, který se permanentně pohybuje na hranicích žánrů. V jeho hudbě je přes všechno průkopnictví cítit velký sklon k tradicionalismu. Je to umělec typicky intelektuální, přesto však populární a reklamou často zjednodušovaný. Podle amerického tisku má Glass v dnešním světě prokazatelně nejvíc posluchačů ze všech současných skladatelů tzv. vážné hudby. Každopádně autor, který spojil hypnotičnost minimalismu se západním zalíbením v harmonii, boduje po celém světě.
Směr: pryč od moderny!
Philip Glass se narodil v Baltimore před devětapadesáti lety. Jeho otec, opravář tranzistorů a obchodník s hudbou, vozil domů desky, které se špatně prodávaly, pouštěl je svým třem dětem a v soukromém průzkumu vyzvídal, co se jim zdá na Šostakovičových symfoniích či Beethovenových kvartetech špatné. Jako teenager měl tedy Glass naposlouchanou náročnou, obecně méně známou klasickou hudbu: že by jedna z příčin, proč ho komplikovaný hudební jazyk časem přestal zajímat?Hrál na housle, a především na flétnu. Touha komponovat jej přivedla na newyorskou hudební Juilliard School, kde učil i Darius Milhaud. Glassova tehdejší hudba přesně odpovídala školním představám o stylové podobě moderny: něco ze Stravinského, něco z Coplanda, nějaké ozvěny dodekafonie. Již během Glassova studia bylo koncertně provedeno pětasedmdesát(!) jeho skladeb. Následovala pařížská studia u Nadii Boulangerové, jenže… žádnou Glassovu hudbu z tohoto období už posluchač nejspíš…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
