Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zahraničí

Masakry na oplátku

Masakry na oplátku

Krveprolití ve Rwandě má hluboké kořeny

Rwanda, africký vnitrozemský stát, rozlohou srovnatelný s Moravou, ale s dvojnásobným počtem obyvatel, se po prudkém výbuchu násilí uzavřela světu. Jako první zahynuli 6.dubna v letadle sestřeleném raketou země-vzduch prezidenti Rwandy a Burundi. O den později byla zabita i rwandská premiérka, pocházející - stejně jako oba prezidenti - z většinového kmene Hutu. Rwandská vlastenecká fronta, tvořená převážně příslušníky menšinového kmene Tutsi, se dala na pochod proti hlavnímu městu Kigali, a jakmile se ukázalo, že hutuské provládní síly - včetně prezidentské gardy - nemohou natrvalo zvládnout situaci, představitelé vlády a vysocí úředníci se v hrůze začali stahovat do exilu.Statisíce zubožených lidí, kteří si chtějí zachránit alespoň holý život, vyrazily před genocidou za hranice. Pravděpodobně jde o nejmasovější exodus na černém kontinentě, kde už beztak živoří milióny uprchlíků. Tentokrát dolehla největší tíha na Tanzánii, jež sama prožívá vážné hospodářské nesnáze a nyní musela zřídit pro rwandské utečence rozsáhlé tábory. Avšak v těchto „táborech“ chybí skoro všechno, dokonce i pitná voda. Sebevětší humanitární pomoc sotva uspokojí ustavičný lidský příval a ani nejrenomovanější mezinárodní organizace nemohou učinit více, než jen zčásti zmírňovat důsledky.Ale kde jsou kořeny této pohromy? Přišla jako blesk z čistého nebe? Podíváme-li se do vzdálenější i zcela nedávné historie, zjistíme, že tomu tak zdaleka není.

Pastevci proti rolníkům

Mezi Hutuy, usedlými zemědělci, a kočovnými Tutsii, pastevci skotu, vládne napětí již od konce středověku - snad i proto, že se vždy navzájem potřebovali. Většinoví Hutuové (přes 90% populace) odváděli část sklizně jako nájem za dobytek Tutsiům, z nichž se vyvinula jakási feudální aristokracie v čele s panovníkem. Tutsiové si udrželi nadvládu i pod koloniální správou - nejprve německou (1884–1916) a potom belgickou (1916–62). Ve dvacátém století se vzájemné vztahy ještě vyostřily, neboť země začala trpět relativním přelidněním. Mezi Hutuy vzrůstal hlad po půdě, jemuž padla za oběť i nemalá část tropických lesů. A když se začalo s plantážním pěstováním vývozních plodin (hlavně kávy, ale i tabáku a bavlny), ani Tutsiové již neměli pro svá stáda k dispozici neomezené plochy pastvin.Tutsiové se báli novot a snažili se uchovávat status quo. Po druhé světové válce se ovšem Belgičané dostávali pod sílící tlak Hutuů a dříve či později museli přistoupit na požadavek všeobecných voleb podle zásady „jeden člověk jeden hlas“. To by však znamenalo konec tradiční hegemonie menšiny, a tak se z tutsijské šlechty stala výrazně protikolonialistická síla: její předáci protestovali zejména proti tomu, že belgická správa zrušením pronájmu skotu podstatně narušila pastevecký monopol Tutsiů. Hutuové se však přikláněli k republikánství. Již roku 1959 vypudili tutsijského panovníka a o tři roky později, když se belgické mandátní území Ruanda-Urundi rozdělilo na dva samostatné státy, byla severní část skutečně prohlášena Rwandskou republikou. Ostatně i v sousedním Burundi - zemi s obdobnými etnickými poměry - se monarchie udržela jen další čtyři roky.Už roku 1963 podnikli burundijští Tutsiové zoufalý, ale marný pokus obnovit nadvládu svého kmene ve Rwandě. Akce skončila krvavou odvetou - hromadným vražděním rwandských Tutsiů. Masakry se opakovaly ještě několikrát a vždy se po nich jen upevnila převaha Hutuů. Nynější krizi signalizovaly již rozsáhlé etnické řeže, které propukly v Burundi loni v říjnu. Světu nemohla uniknout mimořádná brutalita násilností i poměrně vysoký počet uprchlíků z Burundi. Přestože rwandské události burundijskou předehru daleko překračují, můžeme v nich vlastně spatřovat její pokračování.

Co zmohou modré přilby?

Má-li se někde uplatnit zásada „tlusté čáry“ za minulostí, je to dnes ve Rwandě. V podmínkách kruté občanské války působí takový názor nevěrohodně, ale je iluzorní očekávat, že smír může přivodit nějaký zázračný zákrok cizinců. Hutuové a Tutsiové ve Rwandě i v Burundi nemají lepší alternativu než soužití - navzdory hluboko zakořeněnému nepřátelství. Není reálné předpokládat, že by se oba kmeny mohly rozstěhovat (například vyhradit Tutsiům určitou část Burundi). Ekonomiky obou sousedících států totiž vyžadují určité propojení a součinnost místních etnických celků. Tutsiové se krutě mýlí, domnívají-li se, že by si mohli násilím vynutit návrat do časů své polofeudální hegemonie. Ale ani hutuská většina nemůže založit své aspirace na představě, že jí bude dobře teprve tehdy, až zmizí ze světa poslední Tutsi.Proudy uprchlíků dělají starosti především sousedům, ale celá krize zaměstnává i světové společenství. V dubnu se Rada bezpečnosti OSN rozhodla snížit počet modrých přileb ve Rwandě na pouhých 300 mužů, ale nyní se ukazuje, že tragická situace v zemi si žádá větší angažmá. Generální tajemník OSN proto 1O.května navrhl, aby bylo do Rwandy vysláno 5.500 dobře vyzbrojených vojáků, kteří by měli být schopni ubránit se případným útokům, zároveň zajišťovat nezbytné operace na ochranu civilního obyvatelstva a dozírat nad přidělováním dosud omezené humanitární pomoci.OSN si musí dobře spočítat finanční prostředky. Vysílání jednotek do ohnisek napětí je značně nákladné a ne vždy se setkává s úspěchem. Nemalé rozpaky vzbudila například mírotvorná mise v Somálsku, v němž aspirace klanových předáků fakticky rozložily ústřední státní moc. Ale i tam, kde se poslání mezinárodních sborů celkem daří, se vtírají otázky: Jak dlouho mohou cizí jednotky zajišťovat mír, bezpečí a přísun humanitární pomoci? V kolika zemích se může Rada bezpečnosti v tomto rozsahu angažovat? Vždyť jen na mapě současné Afriky je bolavých míst celá řada.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 21/1994 pod titulkem Masakry na oplátku