Pacienti beznadějně čekají
Ráda bych touto cestou polemizovala s názory na problematiku dárcovství kostní dřeně.
Nejdříve tedy k dopisu dr.Turka:
Vážený pane doktore! Jestliže vy, pak o to více já - jsem si pozorně přečetla článek o našich registrech dárců kostní dřeně, nazvaný „Lidé za žlutou čarou“. Snad ještě více mě zaujaly různě protichůdné názory na zmíněné téma. Já sama mám ještě čerstvé zkušenosti (a to bohužel nevalné) z této oblasti, proto musím také reagovat. I když si odmyslím některé Vaše sporné názory (jako např. ten, že setrvání dárce v registru je jen asi na 5 let !? - Proč?) a budu eventuálně věřit Vašim „ekonomicko-medicínským“ úvahám, nemohu nevidět velké kontrasty v následujícím:1) V listopadu 1991 vyšel v Českém deníku článek nazvaný „Tudy cesta nevede“, který popisuje první případ transplantace od nepříbuzného dárce z Anglie - u nás provedené. Mimo jiné zde prof.Vaňásek z ÚHKT říká: „Je čas hledat poučení u zkušenějších, je čas budovat systém podobný londýnskému (centrum Anthony Nolan). Registr dobrovolných dárců kostní dřeně musí vzniknout i u nás. Je k tomu čas.“2) V soukromém dopise ze srpna 1992 prof.Thomas (nositel Nobelovy ceny za transplantace kostní dřeně z USA) radí: „Dárce hledejte hlavně ve svém nejbližším okolí - vč. tet, strýců apod.“ - z toho také vyplývá, že největší naděje na sehnání dárce je ve vlastní zemi.3) V posledním článku z Respektu se mimo jiné píše též o výdajích na zdejší transplantace - asi 2,5…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
