Nenechte je napospas
Vážená redakce, přátelé mi poslali Váš článek o Jedličkově ústavu. Dostala jsem již více článků, které v době mé nepřítomnosti byly otištěny v různých novinách a v nichž pod známým heslem „Jde nám o děti“ zase jen vidím různé mocenské hry. Těchto her jsem si užila za dva a půl roku ředitelování JÚ dostatek, proto jsem mlčela. Ale když jsem uviděla fotografie těch, o které každému jde, už mlčet nemohu.Jsem na půlroční odborné stáži ve Švýcarsku. Pracuji v poměrně velké nadační instituci pro 150 tělesně i duševně postižených dospělých osob. Mám možnost studovat a spoluprožít model řízení a práce v domově i dílnách, kde obyvatelé žijí plně hodnotným lidským životem. Mohla bych mít pocit zadostiučinění, protože v programových dokumentech čtu stejné věty, které jsem psala ve své koncepci na všechny strany, nichž jsem doufala v pomoc pro ty, kteří se ze svých vlastních sil teď brání sami. Mohla bych být spokojena, že mohu prožít uskutečnění svých představ a že dnes už vidím formy, jak by takové zařízení mohlo fungovat ještě lépe. Prožívám však velký smutek, když přemýšlím o zkušenostech z Jedličkova ústavu v nejširším slova smyslu a když vidím, že problémy se způsobem života lidí v mezních situacích nejsou postkomunistické problémy, ale problémy omezenosti obecné.Pro nezasvěcené zopakuji klíčová slova naší koncepce, protože celá koncepce leží v šuplíkách nebo odpadkovém koši těch, kteří měli pomoci k jejímu uskutečňování, stejně jako je podrobně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
