Rozpuštěný a vypuštěný
Polská vládní krize očima reportéra
Pořád blíž a blíž, a přece tak daleko, daleko je uspokojení ze života tady, doléhá ke mně z hlasitě puštěného rádia řidiče autobusu. Zdá se, že jeho žvýkající ústa obsahu písničky přitakávají.
Poslanci na podpoře
„Parlament je mimo provoz,“ slyším místo pozdravu, jakmile vejdu do kanceláře sekretariátu Sejmu, kde se vydávají propustky. Fakt, že jsem přijel až z Prahy, nedělá na maršálkovskou stráž žádný dojem. Dveře parlamentu, den předtím rozpuštěného prezidentem Walesou, mi nečekaně otevírá až argument, že moje redakce se vždy kladně stavěla k myšlence visegrádské skupiny. Procházím tedy prázdnými, světlefialovými chodbami, míjím řadu už zapečetěných dveří. Teprve v předsálí hlavního jednacího sálu Sejmu narážím na několik malých, bouřlivě diskutujících skupinek poslanců. Někteří očividně mají dobrou náladu - zřejmě ti, kteří jsou neochvějně přesvědčeni, že zvítězí i v příštích volbách. Podle chmurného výrazu je snadné poznat i ty, kteří si právě uvědomili, že jejich dobrodružství ve velké politice definitivně skončilo. Z úst jedněch i druhých padá nejčastěji slovo „voliči“.Když jeden poslanec prochází těsně kolem, neodpustím si poznámku, že mě do parlamentu nechtěli pustit. „Mě taky ne,“ zní odpověď a následuje žalobná litanie, že technický personál se k bývalým poslancům chová jako k vetřelcům. "Jediné, co je z problémů naší země zajímá, je termín, kdy se vystěhujeme z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
