Český velitel čety v Doněcku: Taky jsem křičel Havel na Hrad!

„Spikla se proti mně soudní mafie. Přestal jsem věřit v soudnictví a policii, prostě celej systém. Odjet jsem plánoval už dlouho. Věděl jsem, že je Amerika zlá a situaci na Ukrajině jsem od čtrnáctýho roku sledoval - a tohle byla poslední kapka. Jen jsem chtěl dokončit ten soud. V prosinci roku 2016 jsem si sbalil vybavení a sedl na letadlo do Moskvy. Doletěl jsem do Rostova. Na další obvinění jsem nečekal. Nikomu jsem nic neřekl. Z letiště jsem si vzal taxíka na hranici DLR a přihlásil se do republikánský armády.”

Alojze Poláka, bývalého podnikatele v oblasti bezpečnostních služeb a krizového managementu původem z Brna, jsme potkali v Doněcku. V armádě začínal jako sniper, nyní je velitelem čety. S Alojzem nás spojila Nela Lisková z oficiálně neuznaného Konzulátu Doněcké lidové republiky v Ostravě. Prý nás raději zkontaktuje přímo s ním, než abychom zůstali odkázáni na Čechy, kteří jsou sice schůzkám s novináři otevření, ale dělají Česku na Donbase ostudu.

„Paní Nela mi o vás psala,” odpověděl mi na zprávu na Whatsapp s tím, že se s námi rád sejde. „Tak jsme v Doněcku,” píšu mu na Whatsapp večer po příjezdu do města o několik dnů později. „Já doteď na patrole,” odpovídá zřejmě dlouho neprocvičovanou češtinou. „Až do nedělního večera mám službu v kasárnách. Můžeme se vidět jen zítra dopoledne kolem oběda.”

Před polednem zastavuje před naším hostelem nové čisťounké SUV. Za volantem sedí usměvavý statný muž menšího vzrůstu ve vojenské uniformě. „Buďte rádi, že jste potkali zrovna mě. Krajany si člověk nevybere. Někteří Češi, třeba Urbánek a Botka, tady dělají jen divadýlko pro novináře. Vykládají jim pohádky a nechávají se za to zvát do drahých restaurací,” zavaluje nás okamžitě rychlým proudem slov, zatímco české věty prokládá občasnými ruskými výrazy.

„Musím si jen zvyknout na češtinu, na ruštinu jsem se přeorientoval strašně rychle. Rusky mluvím aj s Čechama. Oženil jsem se tady s místní Ruskou, máme spolu malou dcerku.”

Projíždíme moderním a upraveným centrem Doněcku, výkladní skříně separatistického státu. Okolní budovy zdobí vlajky, plakáty a národní symbolika. „Teď jsem se mohl uvolnit, ale normálně sedíme na kasárnách v bojové pohotovosti připravení na útok ze strany Ukrajiny. Když někde naruší hranici, vyjedeme a zakopeme se klidně na dva tři týdny.”

Parkujeme u nenápadného plotu. Otevíráme dveře a vystupujeme ven. Teprve nyní mám možnost si Alojze pořádně prohlédnout. Hlavu má ostříhanou úplně nakrátko a tváře hladce oholené. Kdybych nevěděl, že mu bylo 46 let, myslel bych si, že je mnohem mladší, zejména pro jeho vypracovanou postavu, energičnost a živost. Působí bodře a přátelsky. Vůbec nepřichází na mysl, že mluvíme s vojákem z povolání, který ve službě střílí po lidech.

Většinu času se usmívá, přestože jsme se skoro celý rozhovor přeli. Na sobě má čistou a hladce vyžehlenou ruskou vojenskou uniformu, která vytváří dojem pořádkumilovnosti a pečlivosti. Vyzařuje z něj klid a naprosté sebevědomí, jako by skálopevně věřil v nezpochybnitelnou pravdivost všeho, co říká, což mu dodává na charismatu: Alojz je příjemným společníkem s jistým osobním kouzlem.

Vcházíme do restaurace. Nalevo se stupňovitě rozkládají terasy, na každé jeden stůl. Asi třetinu z nich obsazuje různorodá směsice lidí. Dole pod terasami stojí jednopatrová budova restaurace, odkud neustále přicházejí mladí číšníci a číšnice. Napravo od vchodu stéká pramen vody do zeleného jezírka pokrytého leknínovými květy. V Doněcku je snadné uniknout realitě běžného dne a zapomenout, že západní okraj města protíná frontová linie.

„Prochodil jsem všechny restaurace ve městě. Když za mnou přijedou hosti z Česka, beru je sem. Teď má přijet syn. Mám to odsud blízko od kasáren. Cítím se tady příjemně, nikdo tu neotravuje, člověk tady má svůj klid.”

Přichází mladá tmavovlasá číšnice v bílé košili. Alojz si ověřuje, jestli mají dnes čerstvé maso. Objednáváme si. „Co vás vlastně zajímá? Kluci, lepší je si vždycky připravit otázky. Já vás totiž můžu zahrnout strašnou haldou věcí.”

„Zajímá nás, kdo je to Alojz Polák a jak se octl tady v Doněcku.”

„To je strašně komplikovaný. Není to jenom o tom, že bych třeba miloval Rusko a nenáviděl Západ. Každý máme svou cestu. Proč jsem tady, je výsledkem zkušeností, které jsem nasbíral během dosavadního života, a že je jich hodně. Filozofickýho smyslu života.”

Taky jsem chtěl tenisky Nike

Alojz dostává svému slovu a zavaluje nás změtí informací, ve které se místy ztrácíme. Spojitosti vidí tam, kde bychom je nikdy nehledali. Světové dění vysvětluje tak, že za vším stojí skupina lidí s určitými záměry, které pak někdy přímo způsobují to, co se mu v životě přihodilo. Přeskakuje z myšlenky na myšlenku, z tématu na téma. Postupně se však jednotlivé útržky propojují v životní příběh.

„Narodil jsem se v roce 1971 v Brně. Jako kluci jsme lezli po stromech a hráli si na vojáky, indiány a piráty. Doma jsme seděli, jenom když nás rodiče nutili psát domácí úkoly. Po dokončení základní školy jsem se tři roky učil na tesaře. Ve čtrnácti jsem se začal zajímat o bojový sporty. Dělal jsem judo, kung fu, karate a kickbox. V pubertě jsme se dělili na hašišáky, depešáky a skinheady. Já byl typickej depešák.“

„Jak vzpomínáte na rok 1989?”

„Mával jsem klíčema jako ostatní a křičel Havel na hrad!. Chodili jsme na demonstrace a snili o Západě. Po vojně jsem začal pracovat jako tesař. Někdy kolem roku 1992 jsem ale pocítil, že mě práce na stavbě nenaplňuje. Chtěl jsem vydělávat, koupit si auto, motorku, vlastní byt a tenisky Nike. Všichni jsme žili v opojení s pocitem, že co není zakázáno, je vlastně dovoleno.

Přes sport jsem poznal člověka, se kterým jsem podnikal až do svého odjezdu do Doněcku. Otevřeli jsme si školu karate. Cvičili se u nás podnikatelé, byla to divoká doba. Město plný Albánců, Ukrajinců, Cikánů a Čečenců, kteří se živili na lidském strachu.

Založili jsme si bezpečnostní agenturu. Podnikatelům v ohrožení jsme nabízeli balík ochranných opatření. Během deseti let jsme vyrostli tak, že u nás pracovalo sto lidí. Ve 22 letech jsem si koupil svoje první BMW.

Devadesátý roky byly suprový. Po revoluci nám dali noty, jak žít, co můžeme dělat. Ty noty byly hrozně velký. Řekli ti, ať si založíš firmu, uděláš živnostňák a my všichni jsme vydělávali peníze.

Vždycky jsem byl hodně ambiciózní. Chtěl jsem pracovat i hlavou. Začal jsem proto navštěvovat večerní studium zaměřené na krizové řízení malého a středního podniku, doplněné o kurz správce konkurzní podstaty a likvidátora.

Okolo roku 1997 jsme s kolegou dostali šanci převzít pekárnu ve Slavkově u Brna, která se dostala do platebních problémů. Zanedlouho už jsem tam dělal ředitele. Podařilo se konsolidovat výrobu, zkvalitnit produkci a zvýšit obrat. Podnik prosperoval.

Éra 1998 až 2012 znamenala léta konjunktury: rostl jak můj příjem, tak počet vlivných přátel z politického a podnikatelského světa. Pracoval jsem jako krizovej manažer a zachraňoval firmy.“

Nejsem Don Quijote

„První zklamání ale přišlo už v roce 2008,” naznačuje Alojz myšlenku, k níž se během rozhovoru několikrát vrátil a podle které jako by se světové dění začalo ubírat špatným směrem. „Tehdy začali všechno kontrolovat. Kde jsi ty peníze vzal? Jak je možný, že máš najednou takový auto, že jsi postavil dva baráky?”

„Kdo?“

„Nevím. Někoho začalo štvát, že lidi mají prachy a svobodný myšlení. Narýsovali, jak mají všichni myslet: těšit se z uprchlíků, že soused na souseda žaluje. Mantinely stáhli tak, že jakmile trošku uhneš, dají ti po rukou. V roce 2013 mě křivě obvinili ze zpronevěry peněz ve firmě Steko Blansko, kde jsem působil jako jednatel. Byla to politická objednávka. Chtěli mě uklidit.

Do firmy jsem přišel jako jednatel na prosbu tehdejšího vlastníka, abych jim firmu pomohl zachránit, jelikož se topila v dluzích. Jenže se Steko zalíbilo jednateli, kterýho si tam dosadil holandský fond, kterej firmu tehdy, v době insolvence, spravoval. Teď to nejdůležitější: byl to syn státní zástupkyně z Brna. Konkrétně mě obvinili z vyvedení peněz, který jsem za svého působení investoval do obnovy. Na všechno jsem doložil faktury, ale oni je označili za fiktivní. Firmy tvrdily, že je prý nikdy neviděly. Víš proč? Nechtěly platit DPH.

Okresní soudkyně dostala objednávku mě sejmout. Tak jsem se odvolal na kraj do Brna, ale tam dělal soudce její bratr. Myslíte si, že půjde proti ní? Já jsem si přitom myslel, že se obhájím, protože jsem nic neudělal, ale přijdeš k soudu a všichni jsou domluvení a podplacení. Tvoje znalce nepřijmou, dokonce vytáhnou z kriminálu člověka, kterej se mnou spolupracoval. Slíbili mu, že ho pustí, když proti mně bude svědčit.

Vždycky jsem si uměl poradit. Když máš prořízlou hubu, dodržuješ podmínky a nikoho neojebeš, daří se ti, ale tenkrát mi prostě zlomili vaz,” shrnul Alojz svou interpretaci soudního řízení.

Dopátrat se pravdy nebylo v našich silách. Celý případ je samozřejmě mnohem složitější a zcela ho neobjasňuje ani kontakt s mužem, kterého Alojz označil za toho, kdo ho měl obvinit z vyvedení peněz. „Ten člověk je fyzicky nebezpečný, jednou mě dokonce napadl, a svaluje vinu na všechny okolo sebe,” řekl mi později do telefonu dotyčný, který si nepřeje zveřejnit své jméno. Prohlásil, že není synem státní zástupkyně z Brna, a dodal: „Firmu, která měla finanční problémy, v roce 2006 převzal holandský investiční fond, který mě tam později jmenoval jednatelem. Firmu jsme dali dohromady, a když byla v dobrém stavu, rozhodl se ji fond v roce 2013 prodat. Ze zákona dostal prioritní právo na koupi někdejší vlastníci, pan Šterbáček a další. Mám dojem, i když nepodložený, že si od Poláka a Vargy, ti dva byli takové duo, půjčili peníze na nákup a na oplátku je jmenovali jednateli firmy. Varga byl pochybný podnikatel, Polák měl na sobě údajně několik exekucí. Údajně z firmy vyváděli peníze a platili jen určitým firmám. Pana Šterbáčka z firmy později vystrnadili.”

„Byl to hlavní důvod, proč jste z Česka odjel?”

„Co mě dohnalo z Česka vyloženě ujet, bylo, že jsem přestal jsem věřit v soudnictví a policii, prostě celej systém. Za prachy tě zničí. Nejsem Don Quijote, abych šel hlavou proti zdi.

„Bál jste se tedy, že vás nakonec zavřou?”

„Byl to silný faktor.”

Něco se ve mně zlomilo

„Proč jste ale odjel právě na Donbas?”

„Podívej se, já jsem se na to mohl vykašlat. Mám prachy. Mohl jsem na Filipíny, Korsiku nebo Kypr, válet se u moře. Ale od samýho začátku jsem byl za Donbas. Věděl jsem, že celý  Euromajdan zorganizovaly Mosad s CIA. Potřebují Ukrajinu rozkrást a rozbít. Američani chtěli námořní základnu na Krymu.”

Alojz intuitivně cítí, že Amerika představuje zlo: „Kam přijdou, všechno rozmlátí. Evropský hodnoty, proti nim bojuju, ty nenávidím. Janda, Štětina, a tihle blázni pracují za Sorosovy prachy. Tlačí na nás adopci homosexuálů. Američtí kongresmani jsou pedofilové. Chtěj znásilňovat malý holčičky a chlapečky.”

Zkaženost západního světa však ještě nestihla zachvátit Rusko: „V Rusku tohle není, tady taky ne: přebíráme to užitečný. Rusko je, kluci, nejdemokratičtější stát na světě. V Rusku je svoboda. Nikdo se ti do ničeho neplete. V Americe vám pravdu nikdy neřeknou, tam jo.

Ale nechytejte mě za slovo. Já jsem si problémů Ruska i tohohle státu vědomej, je jich víc než u nás, ale vím, že se dají napravit. Nemusím se bát, že moje malá dcerka půjde po ulici a nějakej pobuda ji napadne. Tady není bordel jako u nás, kde Nigerijci prodávají drogy na Václaváku. Tady kdyby černoch prodával drogy, na druhý den zmizí. Mám rád řád.”

Alojz se zřejmě pokoušel se zkaženým systémem, kterého je Česko součástí, něco udělat, ale nesetkal se s úspěchem: „V roce 2014 jsem se ještě stal vojákem v záloze, začal jsem cvičit lidi, organizovali jsme tábory, učili jsme děti vlastenectví, chodili na demonstrace. Demonstrovali jsme proti všemu. Ten systém je úplně špatně nastavenej.

Když jsem organizoval nějakou akci, na internetu se odkliklo dva tisíce lidí a přišlo jich dvacet. Lidi kecali v hospodě u piva, ale nikdo nic nedělal. V patnáctém roce nás přišlo dvacet na Strakovku. Dobývali jsme se tam, ale policie nás přebila. Tehdy se ve mně něco zlomilo.

Plánoval jsem odjet, něco udělat. Jen dokončit ten soud. Po vynesení rozsudku, na začátku prosince roku 2016, jsem si sbalil vybavení a sedl na letadlo do Moskvy. Doletěl jsem do Rostova. Na další obvinění jsem nečekal. Nikomu jsem nic neřekl. Z letiště jsem si vzal taxíka na hranici DLR a přihlásil se do republikánské armády.”

Je těžký mě sejmout

Následujícího dne jsem se v našem hostelu v Doněcku seznámil s Ravem, mladým dobrovolným vojákem z Indie. Pod Alojzem údajně chvilku sloužil. Když jsem se o našem setkání zmínil, nešetřil na jeho adresu pozitivními slovy: „Je to spolehlivý velitel, profesionál. Cítil jsem se pod ním bezpečně.”

„Prozradil byste nám něco o své službě v doněcké armádě?“ ptám se Alojze.

„Kdo mě zná, ví, že je těžký mě sejmout,” usmívá se. „Nesmíš být blbej. Hlavní je bezpečnost: než cokoliv uděláš, desetkrát to promysli. Teď dělám velitele čety, o tom mluvit nesmím, ale ještě v sedmnáctým roce jsem byl sniper. Když mi řekli: máš nový úkol, tudy pojedou dvě auta a je potřeba někoho picnout, chystal jsem se na to dva dny, i když šlo o pět minut práce.

Někdo to vezme s klidem, je mu to jedno, probudí se, ráno tam jde – ale nevrátí se. Já se připravím, promyslím jednotlivý kroky, třeba jaký střelivo použiju. U snipera je hlavní maskování. Pomalinku se přiblížit co nejblíž ke svýmu cíli, a potom odejít co nejrychleji, aby tě nikdo neviděl. Takže jsem se učil se maskovat a pohybovat se v terénu. Třeba tam v té vodě,” ukazuje na jezírko, „by mohl stát frajer a mířit na tebe, ale ty bys ho neviděl, ani kdybys šel okolo.

Když jsem přišel, byl jsem už připravenej. Měl jsem takový dva životy. O víkendu si zaběhat po lese, zajít na střelnici. Zároveň jsem si dělal svůj byznys. Byznys mně sebrali, chtěli mě zavřít, ale zůstal mi druhej život. V životě je důležité mít kam odejít.”

„Co považujete za poslání své služby v Doněcku?“

„Nést dobré jméno České republiky, aby si tady nemysleli, že jsme všichni hajzlové, kteří stojí na straně fašistů.“

„Máte informace o dalších Češích na Donbase?”

„V DLR i LLR slouží určitě víc než třicet Čechoslováků. Znám jich pět, ale anonymně tu budou další. Ne všichni chtějí, aby se o nich vědělo.”

„Přijeli sem z podobných důvodů jako vy?”

„Každý má jinou motivaci. Hlavně nebuď jako všichni ti pisálkové, podle kterých jsou tady všichni na útěku. Mám i kamarády, kteří sem přijeli na rok dva, a už jsou doma v Česku.  Dobrodruhové, co si přijeli zaválčit, bojují za Ukrajince. Tam si udělali válečný safari.”

„Zalitoval jste někdy svého rozhodnutí?“

„Nikdy nelituju ničeho, co udělám. Máš danou nějakou čáru, po který jdeš. Můžeš napravo, nalevo nebo zpátky, ale jen na chvilku. Vevnitř cítím, že dělám správně, protože se mi klidně dýchá a dobře spí. V Česku jsem opustil pětiletého syna, rodinu, byznys, přátele. Vím přesně proč: mám svý přesvědčení.”

„Fronta se za čtyři roky téměř nepohnula, jakými způsoby podle vás válka může skončit, jestli tedy vůbec někdy skončí?”

„Vyřeší se to velice rychle. Devadesát procent lidí si přeje, aby konečně přijela ruská armáda, vyhnala Ukrajince z celýho Donbasu a proběhlo referendum o přičlenění k Rusku. To je jeden scénář.

Druhej scénář je, že někdo novej vyhraje volby na Ukrajině, domluví se s Putinem a dají nám federaci. Odejdou sami a uznají Luhansk a Doněck jako součást Ukrajiny. Potom proběhne referendum jako na Krymu, jestli chtějí samostatnost nebo přičlenění do Ruska. To referendum ale proběhne každopádně.

Určitě není možný, že by to tu v budoucnu vypadalo podobně. Válka je drahá, jak pro Rusko, tak pro oligarchy a všechny ostatní.“

„Jak byste srovnal profesionálnost ukrajinské a doněcké armády?

„Srovnávej ukrajinskou a ruskou armádu. Odpověď je jasná. Bojujou s ruskou armádou a dobře to ví. Máme ruské zákony, uniformy, zbraně a důstojníky. Válka trvá už čtyři roky. Copak za tu dobu neuděláš z člověka vojáka? Já jsem běhal každý den devět kilometrů a plazil jsem se v masce. Ve svým věku! Za ty čtyři roky tady vznikla reálná armáda.

Bojujeme jako celek, oni neví, co dělá druhej batalion, a střílí po sobě kvůli vodě a jídlu. Kdyby k něčemu došlo, osmdesát procent lidí přeběhne. Už sem zběhly celý roty. Jsou tam Poláci, Gruzínci… já jsem zabil Gruzínce, střílel jsem polský holky.”

„Zabil jste je?”

„Ne, střílel jsem po nich a nezabil jsem je,” říká ironicky. „To jsou lidi, kteří si přišli zastřílet, zatímco my tady chráníme svou zemi.“

„V jiném rozhovoru jste říkal, že jste přišel do kontaktu i se zahraničními dobrovolníky z Austrálie, z Nového Zélandu, Američanem…“

„Se mnou slouží Ind, Francouz, Číňan, Syřan…“

„Proč sem podle vás přišli?“

„Nenávidí západní fašismus. Na Ukrajině zabíjí za to, že někdo mluví rusky. Chtějí, aby se všichni poukrajinštili. A ostatní stejně jako já jsou hákliví na nespravedlnost. Seděl jsem na diskotéce, bylo mi dvacet jako teď vám, a tam vidím Cikána mlátit holku. Vstal jsem a rozbil jsem ho na maras. Ostatní jen seděli a čuměli. Nikoho jsem nenechal na pokoji, když jsem okolo sebe viděl nepravosti.“

A jak se Alojz jakožto bývalý podnikatel a Čech cítí v Doněcku, který se hrdě hlásí k sovětskému dědictví? „V ulicích nás překvapilo množství symboliky, která upomíná na sovětské časy,” říkám.

„Co je špatnýho na tom, že lidi něco spojuje? Taky mi to přišlo směšný, když jsem přijel. Na Den republiky průvod jak na první máj. Lidi ale žijou kolektivně, aby bylo dobře všem. Západ kolektivismus zabil. Jedinec stojí nad kolektivem. Když seš silnej, všechny sežereš. V tom vidím zásadní rozdíl mezi západníma a východníma hodnotama.

„Takže si sovětské symboly asociují s blahobytem?“

„Proč ne? Vy víte prd, nezažili jste to. Co bylo špatnýho na tom, že jsi šel k doktorovi a on ti všechno udělal zadarmo? Dostal práci a k tomu byt? Měl každej měsíc výplatu, za kterou jsi mohl pohodlně přežít, a ještě ti zbylo na dovolenou?” opakuje názory, se kterými jsme se na Donbase setkávali běžně.

Zbav se kritického myšlení

„Je to prosté. Svět ovládá skupinka mocných lidí. Tři rodiny držijou veškerý majetek, veškerý banky. Ten strom si poskládáš jednoduše, nedá to moc práce: kdo vlastní Siemens, CNN?” vysvětluje Alojz.

Odporujeme, ale Alojz trvá na svém a chrlí jednu teorii za druhou. Závěr rozhovoru se nese ve znamení nikam nevedoucího sporu. Alojz opakuje, jak vidí fungování světa: na vrcholu stojí skupina lidí, která rozhoduje úplně o všem: „Kdo organizuje tvůj život? Mamka? Už je ti osmnáct, takže ty sám. Když budeš mít firmu, kdo ji bude ovládat? Ty sám. Najdeš si loajální spolupracovníky, kteří budou prosazovat tvou vizi. Tak vznikají státy, impéria, konglomeráty. Rozděl a panuj: všichni si budou navzájem nedůvěřovat, ale tobě budou lízat prdel, aby si u tebe vydobyli lepší podmínky.

Takhle funguje celý systém. Deset lidí sedí u stolu, jako my teď a řeknou si třeba, že chtějí vydělat prachy na prodeji zbraní, tak poštvou dvě země proti sobě. Tak vznikají války. Válka na Ukrajině, v té žádnou ideologii nehledej. To jsou všechno dementi fašisti, které platí židovští oligarchové.”

Lidé u moci pak mají konkrétní záměry, které určují, co se děje: „Dochází suroviny, snaží se snížit nároky lidstva. Chtěj snížit IQ, proto například chtějí, abychom se mixovali s hnědou rasou. Snížit počet lidí. Vybrali si cestu zla. Hledají, jako hyena hledá mršinu, levněji koupit a draze prodat.”

„Jak to všechno víte?”

„Ty to neznáš, v médiích ti pravdu neřeknou, ale já vím, jak to funguje, já to bohužel vím. Poslouchám, mám oči otevřený a hlídal jsem důležitý lidi. Vím, o čem se bavil Ruml nebo pan Soudek, když ovládal Škodu Plzeň. Třeba se taky jednou potkáš s člověkem z Yalu, jako já. Tam je učí věci, které se ty nikdy nedozvíš. To všechno jsou fakta,” odpovídá Alojz na většinu připomínek.

„I kdyby to byla fakta, tak se dají interpretovat nespočetným množstvím způsobů, mezi nimi také podobnými teoriemi.”

„Proto je kritické myšlení špatná věc. Kladivo je kladivo a šroubovák šroubovák, takhle se postupně dobereš ke všemu, ale oni tě učí rozporovat dané. Dané je, že jsi muž, nebo žena, ale dnes si můžeš v Evropě vybrat, že budeš kůň. Já jsem mohl být třeba pejsek,” směje se Alojz. „Jsou schopní rozporovat, že Arab znásilnil holku. Kritické myšlení nás zahubí.”

„Ale když nebudu rozporovat dané, tak se můžu snadno zmýlit, dezinterpretovat realitu.”

„Budeš celý život všechno rozporovat?”

„Budu se snažit přiblížit se pravdě ve světě, který je mimořádně komplikovaný.”

„Neexistuje: je buď černá, nebo bílá, pravda, nebo lež. Ulehčím ti život, bratře. Zbav se kritického myšlení a všechno uvidíš střízlivě, budeš se rychleji rozhodovat a budeš spokojenej. Lidi, co všechno kritizují, kritizují i svůj život a jsou nešťastní. Nikdy nekritizuj svá rozhodnutí. Ptal ses mě, jestli nelituju toho, že jsem rady. Nikdy! Já jsem si to zařídil tak, abych byl šťastnej.”

„Ale co když se skutečně zmýlím? Třeba to v DLR není tak skvělé, jak si myslím?” Otázka se ale ztrácí v rozohněné diskuzi. Alojz je přesvědčen, že je celý systém ovládaný skupinou zlovolných židovských byznysmenů řítící se do morální záhuby potřeba odstranit.

„Čím byste systém, s jehož fungováním nesouhlasíte, nahradil?”

„Pořádná světová revoluce.”

„Ale revoluce musí mít jasně formulovaný cíl. Vizi systému, který nahradí ten předchozí.”

„Východní hodnoty proti západním hodnotám, proti pedofilii a buzerantství. To stačí.

Nikomu nic nevysvětluj, lidé to nepochopí. K tomu by byl potřeba čas, a ten nemáš. Musíš všechno obsadit silou. Revoluce bez krve není revoluce. Co vzniklo z toho sametovýho podvodu? Jenom se převlíkli. Vládnou nám ti samí, domluvili se.

Všechno musí začít obsazením Donbasu a příchodem na Ukrajinu. Musí se odehrát nový proruský Majdan. Ukrajina se vrátí pod Rusko. Pak je potřeba zažehnout plamínek na Slovensku. Jsme malinkatá země, která nikoho nezajímá a vždycky se musí k někomu přiklonit, a když se přikloníš k Německu… sami vidíte, jak jsme dopadli. Musíme se přiklonit k Východu, ke slovanství.“

„Plánujete se někdy vrátit?”

„Po odjezdu mě obvinili z věcí, o jejichž existenci jsem ani netušil, abych se nemohl vrátit. Ti mocní to tak zařídili. Vrátit se můžu jenom na tanku nebo v padáku.”

„Už opravdu musím jít zpátky do kasáren,“ říká Alojz, který na začátku upozorňoval, že má čas maximálně na hodinu. Oběd se protáhl na tři hodiny. „To je ale všechno strašně složitý. Mohl bych vás zavalit dalšíma informacema. Vy jste mladí, vy to nepochopíte,” dodává Alojz s úsměvem a podává mi ruku pevným vojenským stiskem. Stoupá po terasách vzhůru mizí za plotem.

Jeho skutečná motivace může být asi jakákoliv. Svého rozhodnutí zasvětit část života službě DLR, která bývá označovaná za projekt oportunistických oligarchů odsouzený ke stagnaci, se ovšem drží. I když to bylo v plánu, už jsme se nesetkali. Později mi ale ještě napsal: „Život se změnil. Dělá se pořádek v hospodaření a napravují se křivdy z minulosti. Myslím, že se změnil k lepšímu, ale čas ukáže. Já věřím v lepší zítřky.”