Demokracie umírá pomalu a nenápadně. Jak poznat 4 hlavní znaky, které ji ohrožují

Jak zaniká demokracie? Plíživě, pomalu. Normalizací lží, zkreslováním reality a lidskou lhostejností. Jde o nenápadný proces, při kterém, jak píše Timothy Snyder, „demokracie neumírá jedním výstřelem. Zmizí tak, že si lidé zvyknou na lži a na drobná omezení.” Jak včas poznat ty, kteří demokracii rozkládají a přepisují pravidla ve svůj prospěch?

Politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své knize Jak umírá demokracie popsali čtyři základní znaky politiků, kteří představují hrozbu pro svobodný systém. Ukazují to na příkladech Spojených států, Polska či Maďarska. Jenže i u nás najdeme politiky, kteří se systematicky snaží oslabovat demokratické instituce a podkopávat důvěru veřejnosti. Před čím a nebo před kým se mít na pozoru?

Odmítání demokratických pravidel hry

Prvním znakem ohrožení je zpochybňování základů demokracie a výsledků voleb. Donald Trump po porážce v roce 2020 začal mluvit o zmanipulovaných volbách, čímž spustil vlnu konspirací vrcholící útokem na Kapitol. Otevřeně tak narušil princip svobodných a soutěživých voleb. Poučení je jasné: podkopávání výsledků je nutné včas odhalit a odsoudit. V Česku zazněla podobná rétorika například od poslankyně Aleny Schillerové, která tvrdila, že „hlavní starostí této vlády je vymyslet způsob, jak ukrást volby.“

Dalším častým projevem ohrožení demokracie je volání po zrušení jejích institucí či po jejich zásadní přestavbě mimo ústavní rámec. V Česku je to zejména požadavek SPD a Stačilo! na zrušení Senátu, který jako „zbytečnost“ označil i Andrej Babiš. Podle ústavních právníků ale Senát plní klíčovou roli – chrání demokracii a dokáže zabránit nebezpečným změnám ústavy. Právě proto může některým politikům překážet, protože bez něj by cesta k téměř neomezené moci byla snazší. Příkladem je Slovensko, kde horní komora chybí a zásahy do ústavy jsou tak jednodušší.

Zpochybňování legitimity politických oponentů

Další oblíbenou strategií autoritářů je označování politických oponentů za nepřátele státu a národa. Používají nálepky jako „zrádci“, „agenti cizích mocností“ či „zkorumpované elity“. Cílem je znevěrohodnit odpůrce, polarizovat společnost a v krajním případě ospravedlnit jejich potlačování. Historik Timothy Snyder to označuje za cestu k propagandě a „alternativním faktům“.

V Česku politici SPD a Stačilo! mluví o vládních představitelích jako o „loutkách Bruselu“. Andrej Babiš se stylizuje do bojovníka proti „zkorumpovaným elitám“, přestože patří mezi nejbohatší a ze systému sám profituje.

Podle politologa Case Muddeho je populismus „tenká ideologie“, která rozděluje společnost na „čistý lid“ a „zkorumpované elity“ a vždy se váže k silnější ideologii. Nejde jen o spor politický, ale morální, kvůli němuž populisté odmítají kompromis i pluralismus a oslabují kontrolní instituce, jako jsou soudy, média či parlament. A přesně o to se snaží i někteří čeští politici.

Omezování občanských svobod 

Třetím znakem je snaha o koncentraci moci skrze omezování občanských svobod. Cílem je odstranit protivníky nejen z volebního boje, ale i ze společnosti. Patří sem útoky na nezávislost soudů, zasahování do veřejnoprávních médií či omezování neziskových organizací. To vytváří mocenskou nerovnost a znemožňuje férovou soutěž.

SPD, Stačilo! i ANO opakovaně útočí na Českou televizi a volají po jejím zrušení či radikální reformě. Andrej Babiš prosazuje zrušení koncesionářských poplatků, což by fakticky znamenalo zestátnění médií. SPD navíc dlouhodobě kritizuje občanský sektor a požaduje ukončení financování „politických neziskovek“, které Jaroslav Rajchl označuje za „rakovinu společnosti“.

Tolerování nebo podpora násilí

Jedním z nejnebezpečnějších signálů úpadku demokracie je legitimizace politického násilí. Často má podobu omlouvání útoků jako „pochopitelných reakcí“, může však jít i o přímé výhrůžky či spolupráci s extremisty.

Příkladem jsou výroky kandidáta SPD Jaroslava Foldyny, který bagatelizoval zločiny z nenávisti jako pouhé „excesy“. Filip Turek vyzval své příznivce k násilí proti novináři Deníku N. Předseda Stačilo! Daniel Sterzik zase vyhrožoval lidem podporujícím sbírku Dárek pro Putina. Ještě dál zašel jeho spolustraník Michal Klusáček, když prohlásil, že pokud někdo hnutí „ukradne volby“, nastal čas pro „čtvrtý odboj“. Znepokojující je i jeho spolupráce s paramilitární Národní domobranou, kde pořádal výcvik se střelnými zbraněmi.

Cesta k nesvobodě často nezačíná pučem, ale slovy. 

V demokracii nestačí být pasivní, problémy se samy nevyřeší. Musíme si znovu připomenout, co demokracie znamená, a začít u sebe: aktivně se účastnit veřejného života, podporovat občanskou společnost, číst a sdílet fakta, stát za pravdou. Nejen v době krizí, ale i když se zdánlivě nic neděje. Největší hrozbou není hrstka autoritářů, ale miliony pasivních lidí, kteří jim „jen“ ustupují.

Tato varování jsou čím dál naléhavější. Sledujeme politiky, kteří zpochybňují volby, útočí na média, delegitimizují oponenty a koketují s násilím. Je na každém z nás, zda zůstaneme mlčky, nebo dáme jasně najevo, že ustupovat nebudeme. Nejjednodušší krok? Být aktivním občanem: chodit k volbám, zajímat se o dění, odmítat ústupky a pracovat na zlepšování demokracie. Může to znamenat i účast na shromáždění, které ukáže, že se nenecháme omezovat, nepřijmeme „alternativní pravdy“ a že pasivita občanů v této zemi nikdy nesmí zvítězit. Přidejte se i vy ke shromáždění ZABRAŇME VLÁDĚ EXTREMISTŮ! 

Chcete pro demokracii udělat ještě něco navíc? Zapojte se do výzvy DESE(T) K VOLBÁM