37. mezinárodní festival TANEC PRAHA roztančí 20 měst a obcí od 1. do 26. června!

Opening festivalu se ponese v africkém energickém duchu a neméně fascinující bude bude closing Emanuela Gata tentokrát s hudbou Tears for Fears. 

„Skutečně je z čeho vybírat, belgická sólistka se dělí o večer s lucemburskou dvojicí ve výkonech, nad nimiž se tají dech. Tmavá pleť viděna z různých úhlů je silně zastoupena jak u holandské dvojice v díle D̶A̶R̶K̶MATTER, tak u módní ikony z Konga žijící ve stejné zemi. Osobité a niterné impulzy vnášejí na evropskou scénu Ukrajinky, zatímco oblíbená Silvia Gribaudi se nebojí provokativně oslovit teenagery“, dodává k programu na https://tanecpraha.cz/cs/events-row Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka festivalu.

Kdy jsi poprvé pocítila, že se tanec stane tvou podstatnou součástí života?

To bylo v 80. letech, když jsem skončila s gymnastikou a pochopila, že bez pohybu nedokážu existovat. Tanec mě fascinoval svou obrovskou šíří záběru, bavily mě různé techniky, ale nejvíc improvizace, pocit svobody za normalizace tak vzácný.

Kdo tě v současném světovém tanci nejvíce inspiruje?

Tehdy to byla Martha Graham, po pádu železné opony se mi otevřel úplně nový svět, fyzické divadlo, postmoderna ad. Fascinují mě přesahy žánrů spolu s osobitým pohybem, tělo dokáže vyjádřit leckdy víc než slova. Ohad Naharin, Jiří Kylián či Emanuel Gat toho umí geniálně využít.

Tanec Praha z.ú. nepořádá pouze zmíněný festival, co všechno nezisková organizace v současnosti zastřešuje?

Jsme hodně aktivní mezinárodně a vytváříme lepší podmínky pro rozvoj současného tance u nás, před 25 lety jsme otevřeli Ponec – divadlo pro tanec, a ještě déle pořádáme Českou taneční platformu a také profesionální umělci vedou lekce projektu Tanec školám aj.

Tanec Praha je součástí významných mezinárodních organizací a platforem, které pomáhají umělcům prezentovat se ve světě. Kde všude naši umělci mají možnost vystupovat?

Festivaly vždy vedou k pozváním po Evropě, ale i za oceán, divadlo Ponec i festival vstupují do mezinárodních sítí a koprodukcí. 

Když se vrátíme zpět k červnovému festivalu. Jeho součástí budou i koprodukce, které?

Nová koprodukce přinese představení italského choreografa a režiséra Simone Sandroniho s názvem Budiž světlo, další pak uvidíme v rámci projektů Open Air. K těm patří i Yana Reutova (UA/CZ) a Clara da Costa (BR) a zajímavá dvojice: Adriana Štefaňáková (CZ) a Sten Heijster (FI). 

Zmiňovala jsi také vystoupení ukrajinských umělkyň. Jak vznikl nápad jejich rezidenčního pobytu zde v Čechách?

Talentované Ukrajinky potkáte všude po Evropě, vybrala jsem tři, které mě zaujaly nejvíc a jsou naprosto odlišné. Těším se, co vznikne z jejich první společné tvorby.

Mimo hlavní program festivalu se vždy některá představení konají na velmi zajímavých místech napříč republikou. Můžeš nám již některá z nich prozradit?

Rádi využíváme veřejných prostor, galerií (např. Louny), klášterů (Kladruby, Broumov), tvrz ve Volyni apod.

Co cítíš, když festival každoročně již několik desetiletí otvíráš a co si letos asi nejvíce budeš užívat?

Na openingu je to velká odpovědnost, ale o to větší katarzí bývá closing a ten bude letos v hudebním divadle Karlín v rytmu osmdesátek určitě stát za to, ale užiju si všechny, třeba DJ Awira Leona na střeše WPP.

Rozhovor připravila Renata Kricnerová